Bobby Hutcherson rehabilituje poněkud pozapomenutý vibrafon

- S vibrafonem se dnes v jazzu nesetkáváme často - jako by goodmanovský Lionel Hampton a bopový Milt Jackson zůstali téměř bez následovníků. Osmapadesátiletý Bobby Hutcherson, hvězda anket poloviny 60. let, se na čas z jazzového výsluní ztratil, ale od 80. let už o sobě opět dával slyšet. Teď se hlásí s kompaktem Skyline (vydala firma Verve) - a to s partnery, kteří dnes zaujímají hvězdné pozice.

Tři z nich vystupovali v Praze: je tu Hutchersonův vrstevník, bubeník Al Foster, na jehož dokonalý smysl pro rytmus spoléhal i Miles Davis, nechybí nejvšestrannější z mladých basistů Christian McBride, jehož basa čile bzučí v dovádivých sólech, a slyšíme také pianistku Geri Allenovou, jejíž dobrodružnější styl se tu poněkud zkázňuje, což odpovídá moderně-mainstreamovému ladění alba.
Hutcherson střídá vibrafon s marimbou, v baladách dává vyznívat dlouhým vibrujícím tónům a v rychlých číslech spřádá své jiskřivé pavučiny s technickou virtuozitou i swingovým odpichem. Jeho jemný a brilantní jazz v některých číslech koření hostující altsaxofonista Kenny Garrett, který své bopové hady prostřídává nápaditými melodickými frázemi. Nejde tu o převratné objevování nových světů, ale - což není tak časté - o hudbu nejen špičkových technických kvalit, nýbrž i o muziku melodickou a příjemnou na poslech. A navíc nám znovu připomíná nástroj, na který mnozí už skoro zapomněli.