Když mezi herečkami vyhrála anketu Hvězda mého srdce, oslovil ji Zdeněk Svěrák: „Milá princezno českého filmu, z vůle lidu se Popelka ze Šlapanic právě stala královnou.“ Vytvořila spoustu jiných rolí, ale pro celé generace zůstane především něžně uličnickou hrdinkou Tří oříšků pro Popelku.
V pohádkových rolích „bojovala“ Šafránková o televizních Vánocích sama se sebou, kromě Popelky hrála v Princi a Večernici, ve Třetím princi, v Soli nad zlato, v novější Micimutr a v romanci Přijde letos Ježíšek? Nemohla prohrát.
Slavná filmová místa
Sledovat další díly na iDNES.tvNicméně legendou se stal film režiséra Václava Vorlíčka. Premiéru měl 1. listopadu 1973 a do kin přišly tři miliony lidí a brzy přibyly další v zahraničí. „Kolem Vánoc mi chodí nejvíc dopisů, od Německa po Norsko,“ líčila herečka, která před kamerou začínala v sedmnácti coby Barunka z Babičky.
Vorlíček jako první oslovil Janu Preissovou, ale ta přiznala, že je těhotná, a Popelka tak připadla Šafránkové. S princem čili Pavlem Trávníčkem až po letech dabovala Strašpytlíka. „Varovali mě, že takové věci nebere, ale byla moc milá, prý jí dabing ještě nikdy nenabídli,“ líčil režisér Petr Zelenka.
Křehká dívka se přirozeně přenesla do zralých rolí: byla maminkou ve filmu Báječná léta pod psa i seriálu Poste restante, ve snímku Jak jsme hráli čáru představovala babičku, starosvětskou vlídnost vnesla do seriálu Gympl či komedie Donšajni. A dojímala v oscarovém Koljovi.
Rozlučte se s Libuší Šafránkovou v kondoleční knize |
Ale přitom tvrdila, že není jen světice. „Já díkybohu hrála v divadle i postavy, které mě protáhly bahnem, a docela jsem si to užila. Asi mi to pomohlo vyrovnat tu druhou, vyloženě kladnou polohu. V soukromí nadávám málo, maďarsky či německy, krásně to drnčí. A když je nejhůř, zpívám.“
Slavná filmová místa
Sledovat další díly na iDNES.tvPo celý život si nesla vzpomínku na tatínka u varhan, pláně, kde si hrávala na Vinnetoua i nákladní vlak, který ji zamlada vozíval domů z nočních představení. „Dík tatínkově výchově mám hodně široký repertoár, operu, operetu, dechovku.“
Svá jeviště našla v Divadle Za branou a Činoherním klubu, její filmové sbírce vévodí Vrchní, prchni, kde tak jako ve filmu Všichni moji blízcí, Svatební cestě do Jiljí či seriálech Náves, Příkopy a Stopy života hrála po boku manžela Josefa Abrháma.
Oba pracovali i se svým synem, který točil dokument o Pavlu Landovském Hoteliér. Tehdy neváhala říci, že nápad Jana Kačera „uzdravit“ Landovského návratem k divadlu zavání hyenismem.
Ač navenek víla, měla v sobě sílu. Ukázala ji, když bojovala s bulvárem tvrdícím, že byla v protialkoholní léčebně: „Náhle mě podpořila armáda slušných, statečných lidí, o kterých už ani nevíme.“ Stála za změnami Listopadu: „Jistě, ideální by bylo vrátit čas a utvářet dějiny od roku 1989 znovu, bez kazu. Ale šla bych znovu dělat, co by bylo potřeba.“
Působila jako z jiných časů, kdykoli se vracela do krajiny dětství. „Vždy a všude se zpívalo. Dokonce i zapálit svíčku na hroby se o Dušičkách chodilo s kapelou, smrt se chápala přirozeně jako pokračování života. Takže když jdu za tatínkem na hřbitov, není mi smutno. Jedu na kole a zpívám - Jít a hledat Eldorááádo...“
