Co měly společného? Režiséry, kteří se snažili hubené kostřičky scénářů obalit masem podívané. A poetiku spíše baladickou, v níž jako přes kopírák planuly louče, rámusily jarmarky a komparz se opíral o hrábě v muzeu lidových řemesel.
Zbytečně Štědrovečerní romance Tři životy našla prostor, styl a přirozenou erotiku - od vzájemného "šmírování" mladé dvojice až k svatební noci. Zato zápletka se lámala přes koleno: hrdina typu Fanfán Tulipán, bohužel bez humoru, vyklidil scénu pod jalovou záminkou, aby mohl nastoupit zlosyn - kuplíř se zásobou narkotik. A jen se snímek filmařsky nadechl, třeba ve scéně nad srázem, doslovný scénář školometsky vysvětloval: On ji shodil schválně, je to vrah!
Začarované lásce muselo stačit studio, což by nevadilo, kdyby si někdo všiml, že děj nemá obsah ani vtip. Režie opět kouzlila efekty, ohňostroji, dokonce zámeckým "kulturním programem" se Spirituál Kvintetem, jenže obsadit skvostnou Ivanu Chýlkovou do role čarodějnice takřka mrazíkovské a nechat ji skuhrat dokola jen pár stejných vět, vesměs holých oznamovacích a nastavovacích, to hraničí se sabotáží.
O kominickém učni a dceři cukráře - tady o pohádce skoro nelze mluvit. Režie pěstovala retro a la Četnické humoresky a hrála si s laskominami, leč obsah připomínal špatně zahranou sociálku o šikaně. V kostce brněnský Charles Dickens s dobovým klavírem, s bratříčkem Popelky za hospodářské krize, v obrozenecky spolkovém tónu včetně ochotníků místo kejklířů a s foglarovsky zlými hochy, již pijí, kouří, karbaní a kradou. Opět bez úsměvu.
O dívce, která šlápla na chléb: znovu sociálně laděná moralita, leč alespoň podle originální zápletky H. Ch. Andersena, o dívce, jež zapře vlastní matku - žebračku, s dekoracemi staré Kodaně jako z kolorovaných pohlednic a s podzemní říší, laděnou dokonce do hororu s nádechem humoru. Barbora Hrzánová se tu s bizarní partičkou jako od Davida Lynche vyřádila v bahně po hollywoodsku, naplno a bez ohledů.
Tři srdce z ostravského studia přinesla další ponuře osudovou historku: zase nechyběl trh, vesničané na Starém bělidle házející klobouky do výše a záplava smolných loučí v temnotě. Kostrbatý scénář připomínal absurdní drama a jediný nevšední okamžik, souboj zloducha s Janem Potměšilem na vozíku, se zvrhl v nechtěnou parodii husitské bitky včetně řemdihu.
Příběh O uloupené divožence se tvářil o chlup rozverněji, ale loučemi máchal také ostošest a moderní vtípky vyráběl pomocí francouzských frází. A Křišťálek meč se zase vrátil k baladě: sice se zajímavým motivem dětské viny a snahou o filmařské vidění, ale opět v duchu umělé rytírny na hradech. Vládla mu Zuzana Bydžovská, zářící i po boku Karla Rodena v silných střídmých momentech jinak přelyrizovaného vánočního příběhu.
A tak si svatokrádež smíchu dovolila jen animovaná Shrekoleda na Nově, sice také drobet mravoličná, nicméně účinkující očistným antijímavým humorem. Hrdinu, jenž chystá svátky podle příručky pro burany ze vsi, naděluje do špinavých spodků a popřeje Smradlavé Vánoce a zlou noc, si člověk zapamatuje - na rozdíl od pohádek ze skanzenů.
