V ložnici: film o lásce, která není ztracená

Nestává se, aby filmař vydával k premiéře vlastní prohlášení. Todd Field, debutující režisér snímku V ložnici, to udělal. Uctil v něm Andreho Dubuse, jehož dílem se při psaní scénáře inspiroval a o němž se traduje, že jako jeden z mála uměl psát o lásce. Ne o té již ztracené, ale o lásce před tím, než je ztracena.

„Naposledy jsme spolu mluvili v roce 1999 - v den, kdy já měl narozeniny a Dubus zemřel. Přál bych si, aby tu byl a mohl film vidět,“ prohlásil režisér. Dubusovo jméno pak zmiňoval snad při každé poctě, kterou jeho film získal. A nebylo jich málo: kromě festivalových cen dostal snímek tři nominace na Zlatý globus a pět na Oscara - v obou případech i v nejvyšší kategorii za nejlepší film roku 2001.

Proč se Todd, původní profesí herec, stále vrací k Dubusovi? Proč opakuje, že spisovatel „odmítl postmodernistický cynismus svých současníků“ a zvolil „vnitřní, osobní“ způsob psaní? Možná i proto, že si tak bezděčně upřesňuje svou vlastní metodu. Film V ložnici je opravdu velmi osobní; důvěrný, až leckdy zatrne. Je skutečně vnitřní, ať už tím míníme uzavřenou skupinu lidí, jichž se příběh týká, či herecký výraz, který dokonale vyjadřuje cestu bobtnajících pocitů skrze masku sebeovládání - anebo vnitřní typ diváckého prožitku, jenž se dostavuje.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Navenek Toddův film působí vcelku učesaně, až televizně. Neoslňuje nápady, nepěstuje žádné formální pokusy a novoty, ani se nesnaží popohánět líný čas, který se nejprve převaluje v letní idyle a pak, po náhlé rodinné tragédii, jako by dočista zmrtvěl. Leží ztěžka jako duchna nad hlavami rodičů, kteří se tak dlouho taktně obcházejí v prázdném domě a vyhýbají rozbolavělému tématu, až jednou zcela zákonitě vybuchnou a navzájem se zahrnou děsivými výčitkami. Leží jako němá kletba nad přítelkyní jejich mrtvého syna, bývalou manželkou jeho vraha a matkou dvou dětí v jedné osobě, která otupěle, bezcílně obsluhuje zákazníky v malém krámku, odhání od sebe pocit viny a nemá se ani kde vyplakat. Dokonce i nad místním přístavem, k němuž se váží okamžiky nejtěsnější blízkosti otce a syna, se čas prázdnin a vzpomínek zdánlivě zastavil. Nepopožene ho ani otcova horečná snaha vložit se do vyšetřování, uspíšit spravedlnost, být nějak činný, užitečný. Jaká marnost: osiřelý manželský pár si vyjede k přátelům na chatu, aby přišel na jiné myšlenky, padne neopatrný, nechtěný vtip nad fotografiemi cizích vnoučat - „aspoň nevymřeme“ - a žal se vrací v plné síle.

Láska, o kterou se zde bojuje, není romantická, sladká, hříšná, nostalgická, ba ani postelová, jak by název filmu naznačoval - v ložnici se totiž v hantýrce místních rybářů ocitají humři chycení do speciální klece. Vejdou se tam dva, třetí humr už znamená problém; stejně je tomu v lidském světě. V téhle kleci zbyli dva, otec a matka bez syna, skvělí herci Tom Wilkinson a Sissy Spaceková, a musejí z popela ztráty vykřesat jiskřičku staronových důvodů, proč spolu zůstat i nadále. Takový druh lásky není sice napohled atraktivní, ale účinný a pravdivý.

Fotografie z filmu V ložnici.

Fotografie z filmu V ložnici.