Na jedné straně k obrazovce láká Jean-Paul Belmondo v titulní roli muže, který se nechá svou bývalou milenkou v podání Anny Kariny zatáhnout do nebezpečné gangsterské hry.
Na straně druhé však diváka, jenž nevyhledává ani intelektuální rozcvičku, ani existenciální meditaci, může odradit jméno režiséra. Sám Jean-Luc Godard totiž kdysi přiznal, že chtěl Bláznivým Petříčkem zcela záměrně rozvrátit veškerá divácká očekávání.
Postavy tu mluví přímo na kameru, zpívají, rozebírají literární díla nebo filozofují. Pravda, také prchají, ostatně příběh obsahuje deset mrtvol plus příznačný dialog ústřední dvojice: „Zajímalo by mě, co zdrželo policajty, už bychom měli být dávno ve vězení. – Jsou chytří, nechávají lidi, aby se zničili sami.“
Ale ať už hrdinové utíkají za svobodnou láskou, za vidinou peněz nebo před plíživou nudou životního stereotypu, nevyhnutelně zjistí, že žádný útěk nikdy nic nevyřeší a že si zpravidla vyžádá vysokou daň.
Každý divák si může vzkaz Bláznivého Petříčka vyložit po svém, tedy pokud netypický zážitek riskne a vydrží až do konce. Třeba jenom proto, že tehdejší Godardova manželka Anna Karina je velice přitažlivá, že Belmondo okouzluje dokonce i pod nánosem modré barvy na tváři.
Anebo proto, že zmíněný Oliver Stone v dobách, kdy byl ještě studentským aktivistou, viděl podle vlastních slov právě Bláznivého Petříčka „nejméně třicetkrát“. Popravdě jednou to taky bohatě postačí.