RECENZE: Mrtvý, nebo ukradený syn? Hledají ho působivé Stehy

Po letním křtu na karlovarském filmovém festivalu vstupují do kin Stehy. Vyprávějí vypjatý komorní příběh odhodlané ženy, v jehož pozadí stojí skutečná kauza překupníků novorozených dětí.

Z filmu Stehy | foto: Artcam

Když hrdinka Stehů postaví na stůl narozeninový dort, její dcera za sebou práskne dveřmi a manžel mlčí. Chybí totiž oslavenec, syn, který se narodil před osmnácti lety a podle lékařů vzápětí zemřel.

Pouze matka stále věří, že chlapec žije, a pokračuje v pátrání s mlčenlivou urputností, kterou její okolí považuje za znak choroby.

Komorní drama, kterému kraluje Snežana Bogdanovičová, držitelka nominace na Evropskou filmovou cenu za výkon ve snímku Kuduz, by se dalo vyprávět i ve stylu kriminálního thrilleru. Jak totiž doloží závěrečné titulky, před lety se v Srbsku podařilo rozkrýt rozsáhlou síť lidí od nemocničního personálu až po vládní činitele, kteří během války prodali stovky dětí k adopci. 

Hrdinka filmu Stehy

Ale režisér Miroslav Terzič zvolil jinou, nevtíravější, o to však působivější cestu, založenou na osudu jediné rodiny. Švadlena z malého krámku putuje za svým cílem neměnnými krůčky drobných každodenních rituálů. Coby hospodyňka funguje, vaří, žehlí, šije, ale myšlenkami je v jiném světě. Tedy ideální postava pro vypravěčský minimalismus, tím spíše, že herečka nosí tvář s příběhem a s tajemstvím.

Bez ohledu na trapné rozpaky, které vzbuzuje svým pokukováním po mladících či dětech, pokračuje žena v pátrání, a když narazí na stopu v dobových dokumentech, ještě přidá na tiché buldočí zatvrzelosti.

Stehy

60 %

Režie Miroslav Terzič, hrají Snežana Bogdanovičová, Marko Bačovič

Kinobox: 64 %

IMDb: 7.0

Silněji než střety s lékaři či s policií účinkují domácí války s nejbližšími. Na jedné straně chápavý, ale již usoužený a rezignovaný muž, na druhé straně dospívající dívka, která by matku právě teď potřebovala, takže jí vpálí do tváře: „Na mě kašleš, staráš se jen o mrtvého syna!“

Intimní detektivka, která již ze své podstaty vylučuje jednoznačně šťastné konce, pěstuje záměrně pomalé tempo, které místy až dráždí. Pocitově zabírá, ovšem čím blíže finále, v němž tvůrci příliš variant řešení nemají, tím více zavání účelovou schválností, jak emotivní pointu ještě o pár minut oddálit.