Režisérka Andrea Sedláčková zvolila koncept, podle jehož předpokladu by syn coby tazatel měl dostat z otce důvěrnější odpovědi než mistrovy běžné bonmoty. Ale i když oba muži proti sobě staví každý svou verzi minulosti, do vyloženého střetu nikdy nejdou.
Tím spíše pak diváka začne zajímat, jak tomu bylo doopravdy nikoli se seniorem, nýbrž s juniorem Kratochvílem. Je záhadnější, tedy dráždivější, protože za otce světoběžníka mluví navíc lidé z branže, rodina a hlavně jeho nezpochybnitelné dílo.
Ostatně hned úvodní záběry zastihnou Antonína Kratochvíla při fotografování, pak jej coby „unikát“ charakterizují zahraniční kolegové a sám hlavní aktér sype z rukávu veselé historky o své práci s hvězdami: „George Clooney mi usnul, než jsem se vych..l.“
 |
Vůbec má jadrný, ovšem přirozeně působící slovník, ve kterém třeba výrok „Bůh se na mě vys..l“ docela samozřejmě sousedí s myšlenkami typu „svobodu si musíš vysloužit“.
Kratochvílové jdou po stopách rodinné historie počínaje dědečkovým fotoateliérem, zlikvidovaným po únoru 1948; mladší hledá v kronikách či záznamech StB, starší líčí příbytky plné potkanů i nadávky „vy krysy buržoustský“.
Cesta pokračuje rakouským uprchlickým táborem, kde se Antonín octl ještě před narozením Michaela, protože kdyby prý neutekl tehdy, pak už by to nikdy nedokázal. Odtud vychází synův postřeh: „Jako fotografa ho obdivuju, jako táta a děda moc dobrý není, někdy řeší jen sám sebe.“
Barvité osudy seniora od švédského vězení přes francouzskou cizineckou legii až po americkou kariéru, kdy fotil Bowieho, Dylana, ale hlavně krvavé konflikty, jsou však více méně již známé.
Můj otec Antonín KratochvílRežie Andrea Sedláčková, účinkují Antonín Kratochvíl, Michael Kratochvíl Kinobox: 82 % |
Společný návrat otce se synem za fotografováním Černobylu zas účinkuje spíš pro efekt a nedávnou aféru, kdy byl Antonín Kratochvíl nařčen ze sexuálního obtěžování, pojme snímek velmi zběžně, s rodinnými příslušníky v roli advokátů.
Asi nejsilnější jsou okamžiky spojené se strachem, ať výstižně popisuje „válka je divná“, nebo se v nemocnici probírá po vlastním kolapsu. Přesto má člověk pocit, že o otci už ví až dost a raději by blíže poznal syna, který by svého zploditele „někdy objal a někdy škrtil“.
