43. MFFKV - Věra Chytilová - Mezinárodní filmový festival, Karlovy Vary (6....

43. MFFKV - Věra Chytilová - Mezinárodní filmový festival, Karlovy Vary (6. července 2008) | foto: MF DNES

O filmech, bez kterých se (ne)dá žít

V programu karlovarského festivalu jsou filmy, bez kterých si myslíme, že nemůžeme žít. Ať už jsme k tomu došli vlastním rozhodnutím, nebo drtivým tlakem reklamy. Podle druhu motivace pak víme, na co se po zhlédnutí zlobit.

Jsou filmy, o kterých jsme si naopak mysleli, že je k životu vůbec nepotřebujeme, a ejhle, ony na vás vyskočí jako čertík z krabičky. Za chvíli dojde k návyku.

Teď mám na mysli všechny letošní karlovarské znělky. Čtyři nositelé Křišťálových glóbů (Věra Chytilová, Miloš Forman, Danny DeVitto a Harvey Keitel) jsou tak úžasně ironičtí k tomu všemu případnému festivalovému pozlátku, že je rozhodně musíte vidět.

Jsou filmy, ve které jste už nedoufali. Maďarský Fellini Béla Tarr mě kdysi nebezpečně vtáhl do svého světa Satanským tangem (1994). Tahle uhrančivá vize, vypovídající možná o příchodu falešného proroka, vznikala sedm let a trvala 450 minut.

Vezmeme-li, že na přípravách Muže z Londýna maďarský mistr dlouhých záběrů strávil o pouhý rok méně, je výsledných 132 minut téměř žalostně málo. I když výsledek je strhující. Nicméně nůžky mezi komerční nabídkou pro tzv. běžného diváka a festivalovým labužnictvím se někde musí projevit.

Například v okamžiku, kdy jeden z mých sousedů v kině po spatření Miroslava Krobota na plátně konečně uchopil svůj první a zřejmě i poslední záchytný bod filmu: "Hele, to je přece Karel!" Tak jsme se opět z degustátorů výjimečné hostiny vrátili do reality a stali se "jen" účastníky zájezdu.

Jsou filmy, na něž jsme připravováni. Slovenský Fellini Juraj Jakubisko se se svou Bathory vydal jinou cestou. Budiž mu lehčí než natočení tohoto výpravného velkofilmu. Dobře, že ČT nedávno nečekaně připomněla jeho někdejší nespoutatelnou fantazii Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) z let, kdy se pod politickým označením "krize" skrývaly ty nejsvobodnější nápady.

Jsou filmy, na něž jsme nepřipraveni. Mí norští přátelé po mně žádali rozřešení ruské Rokle Mariny Razbezhkinové. Krutý svět předrevoluční vesnice podle rané prózy Sergeje Jesenina šokoval více než pohled Jakubiskův.

Žena vytažením hadru a zvoláním: "Co je to zase tady?" uvádí do pohybu vodní kolo a pak už jen marně přihlíží, jak se s ním mlynář, který ho opravoval, dává do pohybu, aby neodvratně skončil na dně řeky. Ale stejně jako skansenově čisté podhradí z čachtické paní je i tento svět téměř neposkvrněný a obyvatelé jako z folklorního ansámblu.

Tak kudy se vydat se současným filmem? Odpoledne na tiskovku s letos poctěným osmdesátníkem Nicolasem Roegem. Jeho Pýchavka, připomínající prý mistrovské Teď se nedívej, mě spíše popíchla. Dožaduji se povzbuzení, pro změnu, já.