RECENZE: Skutečná zvířata, pravý sníh. Nejen děti ocení Maxe a Máju

Vzít děti do kina znamená většinou výpravu do pohádkové říše animovaných postaviček. O to příjemnější změnu představuje novinka Max a Mája: Příběh lištiček, natočená se skutečnými zvířaty v jejich přirozeném prostředí v severozápadní Kanadě.

Francouzský dokumentarista Guillaume Maidatchevsky postupuje podobně jako Václav Chaloupek, autor večerníčků se živými zvířaty. Jen volí exotičtější místa – severské kraje zmapoval už v Putování se sobíkem – a reálné hrdiny zapojuje do ucelenějšího příběhu, budovaného jako hraná fikce.

Tak se pár polárních lišek, který zanedlouho čeká narození mláďat, musí vypořádat s dočasným odloučením, když při tání ledovců kra odnese samečka Maxe. Trocha ekologických pouček ohledně klimatických změn tady zazní, ale v rozumné míře i formě uzpůsobené dětskému vnímání.

Ostatně ohled na nejmenší diváky bere i vypravěčský komentář, který v českém znění namluvila mladičká Magdalena Müller. Někdy se obrací přímo ke zvířatům na plátně – Pozor, nechoď tam; jindy zase ujišťuje publikum – Nebojte se, dobře to dopadne.

Současně snímek v rámci dokumentární osvěty nenuceně a ohleduplně dětem vysvětlí, že jíst, tudíž i lovit, případně krást se zkrátka musí, aniž by zacházel do krvavých detailů.

A zatímco „matka příroda“, jak se tu často opakuje, jim postupně představí vlky, lední medvědy, tuleně, kuny, velryby či hranostaje, dospělí, jimž se stýská po pravé zimě, si vychutnávají úchvatné scenérie bílých plání s polární září, na jejímž vzniku se podle půvabné báje podílejí právě polární lišky.

Nicméně těžištěm rodinné podívané zůstává dobrodružství, které Maxe a Máju při vzájemném hledání potkává. Dobrodružství je to dílem hravé, dílem napínavé – a když se na scéně objeví černý vůdce vlčí smečky, vzrušené děti dokonce zapomenou chroustat popcorn.

Max a Mája: Příběh lištiček

65 %

Režie Guillaume Maidatchevsky

Největší úlevu však přináší fakt, že se film obejde prakticky bez lidí. Mihne se tu jen žena se psím spřežením a muž na kajaku, jenž podle loveckých zásad dá vyčerpanému zvířeti šanci, v osadě lidskou přítomnost vesměs signalizují pouze osvětlená okna – kdo by také vycházel do mrazivé noci...

Takže odpadá obvyklý konverzační balast, což je stejně očistné jako pohled na tichou krásu zasněžené divočiny Yukonu.