Anděl na horách

Anděl na horách - Záběr z filmu Anděl na horách. (1955) | foto: Kirké

Komik v sukních, říkali Zázvorkové

  • 26
Popřela obecně vžité představy o herečkách vlastně vším. A přesto či právě proto vyhrála. Podle měřítek společenských časopisů je herečka krásná útlá bezduchá loutka, nejlépe plavá naivka. Stella Zázvorková ztělesňovala pravý opak.

Nikoli umělohmotný sex-appeal, nýbrž přirozenou osobnost. Nikoli neposedného diblíka na doživotí, nýbrž dámu každým coulem, ženu neobyčejně vzdělanou, nadanou vytříbeným vkusem a citem pro míru.

A hlavně herečku vzácně moderní, která podobně jako Hugo Haas nebo její souputník a učitel Jan Werich věděla, že smích má tři opory – smutek, moudrost a sebeironii. Dokázala se smát sobě, což je nejvyšší způsob, jak bavit jiné.

Před filmovou kamerou se poprvé objevila roku 1954 v roli zpěvačky v Hudbě z Marsu a rok poté už si vysloužila první otisk na desce nesmrtelnosti coby Mánička, energicky nedůtklivá partnerka Josefa Kemra v komedii Anděl na horách. Podobných dryáčnic od rány pak sehrála nespočet, ale už Máničkou dala najevo, že je nehodlá jen lacině karikovat, že pro ně dokáže vybojovat i kus divákova pochopení a soucítění.

Ve věku, kdy jiné herečky ještě dohánějí role princezen, přijala Zázvorková celoživotní úděl maminek, babiček, matron. Ale jakých! Stačí zmínit dva drobné černobílé skvosty z počátku 60. let, televizní tituly Medvěd a Uspořená libra, kde byla Werichovi, respektive Jiřímu Sovákovi naprosto rovnocennou protihráčkou.

Maminky hrála v Utrpení mladého Boháčka, ve Svatbě jako řemen, v pohádkové Arabele, ale také ve Svěrákově oscarovém Koljovi – každá byla jiná, žádná neskončila jen u pusté taškařice.

Hluboce lidská, nikoli podbízivě lidová samozřejmost čišela i z dalších postav Zázvorkové. Vědátorka u plotny dr. Mráčková z Konce vodníků v Čechách, paní Nováková ze dvou komedií Co je doma, to se počítá a Zítra to roztočíme, drahoušku, pozdní, leč důstojná nevěsta Lopezová v zábavné sci-fi Což takhle dát si špenát nebo postrach všech lékařů seriálové Nemocnice na kraji města, zelinářka Dobiášová. To všechno byly postavy nikoli přímo hlavní, avšak díky herečce klíčové.

Až poté, co vyšli ze socialistického trezoru, představili jiný rozměr jejího umění Skřivánci na niti. Mezitím se zabydlela v dobových seriálech – patří k nim Bambinot, Létající Čestmír, Chalupáři, Synové a dcery Jakuba skláře, Rozpaky kuchaře Svatopluka... Neunikla ani jedné epizodě Třiceti případů majora Zemana, v novodobé tvorbě si ji zase našly televizní série Pomalé šípy, Život na zámku nebo Když se slunci nedaří.

A český film jako by alespoň na poslední chvíli chtěl Zázvorkové vrátit, čím jej zahrnovala po celá léta bez ohledu na to, zda jí patřilo pár minut, nebo jenom vět. V paměti utkví její ztělesnění českých maminek ve vypjaté chvíli, kdy za okny duní na věčné časy nenáviděné ruské tanky a v její kuchyni po boku milovaného syna stojí usmrkaný ruský kluk Kolja.

Poté byla konfrontována s rozdílnými postoji dvou synů coby další symbol české mámy v tragikomedii Pelíšky. A konečně v roce 2001 přišel triumf – Český lev za Babí léto, oslavu nezdolného vzdoru stáří proti zubaté s kosou, kde byla partnerkou Vlastimila Brodského.

Ostatně i labutí píseň Stelly Zázvorkové, malá úloha invalidní babičky v romantické komedii Román pro ženy, se stala ztělesněným výrazem podobného postoje – vítězství vůle nad zrazujícím tělem. Těch čtvrt milionu diváků přišlo vzdát hold také Stelle Zázvorkové.

,