Vypadá to, že po chudičkém létu se kina zase plní, dokonce možná ve finále stihnou rekordní bilanci, hip hip hurá!
Nebo je to trochu jinak?
Občas bychom potřebovali pořádnou dávku pověstné seniorské paměti, tedy té, která si nevybaví včerejší oběd, ale zato do sebemenšího detailu popíše okolnosti prvního polibku za první republiky.
Takže ano, Bohemian Rhapsody je tahounem podzimu, navíc konečně přivádí do sálů i jiné generace než obvyklé fanoušky komiksů. Pro pořádek, letos už hranici šesti set tisíc diváků překročili právě superhrdinové z party Avengers s podtitulem Infinity War a nikdo kvůli tomu nejásal.
Taky není proč.
Neboť i výsledky snímku Bohemian Rhapsody, které považujeme bezmála za zjevení, znamenají v historickém žebříčku návštěvnosti českých kin od roku 1990 teprve 58. místo. Freddie Mercury už sice přeskočil Kytici, Valmonta nebo Armageddon, příště může předběhnout Svěrákovy Tři bratry a v cestě do první padesátky už mu budou překážet pouze dva Hobitové a dvě Doby ledové, nicméně skutečné rekordy se psaly jindy a jinak.
V milionech.
Každý výlet do historie tuzemské návštěvnosti si říká o alibistickou připomínku, že absolutní vítězové, tedy Tankový prapor s více než dvěma miliony a Černí baroni s bezmála půldruhým milionem diváků, vedli svou bitvu ještě v éře „před Novou“, což pro kina znamená podobně zásadní předěl jako pro zbytek lidstva „před Kristem“. Ovšem už následující milionáři, americký Avatar i české tituly Kolja, Anděl Páně 2, Vratné lahve, Ženy v pokušení a Tmavomodrý svět, které svorně předběhly slavný Titanic, už si své místo na výsluní vybojovali za bohatýrských časů soukromých televizí. Předloňský Anděl Páně 2 dokonce v éře, kdy se soumrak kin omlouval rozmachem internetu a pirátů.
Ať Mercury zpívá. Muzika přebíjí v Bohemian Rhapsody banalityRecenze filmu Bohemian Rhapsody  |
Podobně je tomu u letošního domácího hitu, romantické komedie Po čem muži touží. I když jejích 516 tisíc návštěvníků znamená příjemné číslo, paradoxně dvojnásobek diváků amerického filmu Po čem ženy touží, který naše verze opisuje, v celkové statistice novodobých českých děl znamená až 36. místo. Za týden možná titul Po čem muži touží sejme Šakalí léta, pak odzbrojí Lidice, přehoupne se přes Samotáře, ovšem do první třicítky se probije až přes Nesmrtelnou tetu.
Zkrátka při každém vyhlašování rekordů je třeba vzít v potaz případnou ztrátu paměti. A namísto malicherného přetahování o jednotlivé příčky s rozdílem pár stovek diváků by se mohl pochlapit skutečný král. Takový, který si troufne pokořit rekord všech rekordů neboli Pyšnou princeznu s osmi miliony diváků – bez ohledu na to, že tehdy v roce 1952 ještě lidé neměli ani televizi, ani svobodu, jenom tu krásnou pohádku o kouzelné květině.
Současné hony za rekordy však taky dovedou kouzlit. Když už se nedá mávat čísly výjimečné návštěvnosti, vždycky ještě se může vytasit přehlídka mimořádných tržeb. A tržby porostou, protože roste cena vstupenek: loni jsme za lístek v průměru zaplatili 132 korun, ještě před deseti lety se suma držela pod stokorunou.
V rámci oné seniorské paměti by se slušelo dodat, že 24 korun českých činilo vstupné v roce 1994, kdy se začal psát letopočet „po Nově“. Ale to už je jiná pohádka.
