Jsem akční hrdina. Ale mám strach

Nenecháváte se zastupovat kaskadéry. Které akční scény jste se ve své kariéře nejvíce obával?
Nedokážu říct, která byla nejtěžší. Většinou jsou to akce, které netrénuji každý den - skoky z budov, lyžování pozpátku, pády pod auta. Poté, co jsem ze sebe vytvořil akčního hrdinu, chtějí ode mě, abych skákal z budovy na budovu. Udělám to, ale mám strach. Bojím se pořád, ale musím to dokázat. Raději se nedívám dolů.

Netoužíte si zahrát i jiné než akční hrdiny?
Což o to, byl bych velmi rád, kdyby mi někdo nabídl scénář, v němž akční scény nejsou důležité a hlavní důraz leží na příběhu. Chtěl bych jako Robert De Niro či Dustin Hoffman ztvárňovat nejrůznější charaktery. Jenže to ode mě nikdo nežádá. Všichni chtějí Rytíře ze Šanghaje nebo pokračování Křižovatky smrti.

Kdo je vaším vzorem?
Policisté a hasiči. Proto vždy hraji dobrého policajta. Lidé, kteří pomáhají jiným, byli vždy mými hrdiny. Ale ve skutečném životě bych si přál být špionem.

Je rozdíl v tom, jak vás přijímá asijské a americké publikum?
Asijští diváci jsou rozmazlení, protože mě znají příliš dlouho. Vědí, co umím a jaké vzrušení jim přinesou mé pohyby. Američané mě zatím znají jen z několika hollywoodských filmů, pro ně jsem ještě novou hvězdou, takže mi fandí.

V čem se liší natáčení v Asii a ve Státech?
V Asii je jednodušší, vše se mi podřizuje. Kdežto v Americe se já musím podřídit spoustě požadavků včetně skutečnosti, že když podstupuji vlastní kaskadérskou práci, pak musí být stoprocentně bezpečná. Zraním-li se, řada lidí bude bez práce a financování filmu se potopí. Když v Asii "na place" něco vymyslím, okamžitě jdeme na to. Ve Státech musí riskantní návrhy nejdříve schválit studio, takže nový nápad často neuskutečníme. Hongkongský styl je rychlý, aby se ušetřily peníze, Hollywood pracuje pomalu a přesně podle scénáře, aby investoři neriskovali. Rád bych jednou skloubil obojí: ušetřil bych peníze, čas a vlastní život.

Jak vyhlíží vaše soukromí, když zrovna netočíte?
Posledních patnáct let už nemám soukromí. Ani tmavé brýle mi nepomohou. I když jsem běžel po ulici, pořád mě někdo poznával. Tak jsem přestal chodit mezi lidi. Nepotřebuji nakupovat, mám vlastní oděvní série, módní brýle, hodinky. Vlastním ohromný pozemek a baví mě pečovat o něj. Můj denní rozvrh je prostý. Ráno dvě hodiny trénuji bojové hry. Potom pracuju na zahradě a čistím bazén. Rád stříhám růže a uklízím dům. Miluju čistotu, sám si peru pokud možno vše včetně spodního prádla. Když jsem byl nedávno v Chicagu, pokojská z toho málem dostala mrtvici. Nemohla pochopit, proč nic nedám do čistírny, která byla v ceně hotelu. Školní disciplína mě naučila šetřit také papír a ostatní odpad. Žádné papíry neodhazuji, snažím se je recyklovat.

Mluvíte jako hrdina kresleného seriálu. A v jednom účinkujete...
Vždycky jsem chtěl být animovanou postavou. V dětství jsem se díval na kreslené filmy, mými hrdiny byli Batman a Superman. Ale nikdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že někdy budu mít vlastní seriál. Až přišli z Columbia TriStar a zeptali se: Chcete být v kresleném seriálu? Šťastně jsem vydechl. I kdyby za něj nabídli pouhých deset dolarů, vzal bych to. A ještě jedna věc. Kreslená postava nikdy nezestárne. Nikdy se neporaní a nezlomí si kosti.

Servisní článek k filmu Rytíři ze Šanghaje najdete ZDE.

Jak jste vlastně pronikl do filmového průmyslu?
Měl jsem štěstí, jsem totiž plachý. Když mi bylo asi osm, přišel do školy režisér vybírat žáky pro filmové role. Vybral i mě, byť až mezi posledními. Filmování se mi zalíbilo, takže jsem se mu dál věnoval. Nejdříve jako jeden z kaskadérů, potom jako jejich koordinátor. Následovalo herectví, režie a produkce.

V čem vás uvidíme příště?
Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy, i když ne moc rád, kvůli akční rodinné komedii 80 dní kolem světa. Točí se od Bangkoku po Maroko. A jednáme o druhém dílu snímku Tuxedo.

V prvém Tuxedu jste tančil a dokonce zpíval...
Měl jsem zpívat superhit krále soulu Jamese Browna I feel good. Zkoušel jsem ho tři měsíce. Uměl jsem každé slovo i pohyb skoro jako Brown. Pak píseň změnili, musel jsem se rychle naučit jiný hit. Brown mě za tři dny vyškolil. "Nemusíte zpívat moc čistě, dejte do toho víc hlasivek. Křičte ááách, óóóch, strčte to celé do krku!" radil. Tu lekci hodlám používat po zbytek života. Teď můžu na večírcích předvádět nejen Elvise Presleyho. Toho jsem napodoboval, protože nic jiného z americké muziky jsem neuměl, a všichni mysleli, že jsem jeho fanoušek. S tancem to bylo horší, v životě jsem se tolik nepotil. Snadno dokážu kopat a mlátit rukama kolem sebe. V bojovém umění jsem chytrým znalcem, v tanci obyčejným hlupákem. Není-li to znát, děkuji za to dokonalému střihu. Ostatně film je vždy výsledkem spolupráce mnoha profesí.

Jaké máte vzpomínky na pražské natáčení Rytířů ze Šanghaje?
To byla neobvyklá zkušenost. Pochopil jsem, proč je Praha turistickou atrakcí. Je naprostým opakem toho, co se děje v Hongkongu, v prostoru odjakživa omezeném a přeplněném. Domy v Hongkongu se bourají hned, jak začnou stárnout - aby se zvýšila hodnota pozemku a udělalo místo pro budovy nové. Ale věříme-li v rozvoj turismu, musíme i my chránit svou historii a unikátní památky. Okno k vlastní minulosti je třeba ponechat otevřené.

KDO JE JACKIE CHAN. Hongkongský rodák, žák Pekingské operní školy, se deset let učil herectví, zpěvu a bojovým hrám. První dospělou hereckou roli dostal v roce 1971 ve filmu Malý tygr z Kantonu. Po řadě hongkongských snímků se prosadil v Hollywoodu díky titulům Rachot v Bronxu, Křižovatka smrti I, II a brzy III či Tenkrát na východě. V roce 1995 Chan obdržel jednu z cen MTV, na hollywoodském festivalu 1999 získal titul herec roku a loni za své kaskadérské výkony získal ocenění Taurus Honorary.