Jednou vypadával obraz a jindy nebylo rozumět slovům. Přesto tento více než půlstoletí starý černobílý film vzbudil nebývalý zájem: kinosál Filozofické fakulty Masarykovy univerzity byl nabitý k prasknutí, někteří museli i stát.
Na plátně běžel unikátní mnohahodinový dokument o procesu s Miladou Horákovou. Promítání bylo vůbec poprvé určeno pro studenty.
„Připomínalo mi to úplně čarodějnické procesy. Film Kladivo na čarodějnice,“ řekl Vít Moldaš, student druhého ročníku právnické fakulty brněnské univerzity. Film, který při zmanipulovaném procesu s političkou Miladou Horákovou natočili sami komunisté, aby jej vzápětí uložili do archivu (měl tam být navždy), přitom trvá šest a půl hodiny. S doplňujícím výkladem odborníků zabralo včerejší promítání celý den.
| Proces s Horákovou: divadlo smrti Byl to sice na první pohled soud, ale ve skutečnosti více než co jiného pečlivě připravené divadelní představení. Už sami organizátoři mluví v době přípravy tohoto procesu o „scénáři“. Soudci byli vybráni předem, a režírovány byly dokonce i návštěvy „obecenstva“. To bylo sváženo na líčení vždy tak, aby se v sále střídalo a vidělo jen fragmenty. Záměr byl jasný: lidé si nesměli vytvořit ucelený názor. Proces s Horákovou z roku 1950 však byl jen jedním z mnoha pečlivě připravených soudních líčení. „Státními soudy bylo celkem odsouzeno 27 tisíc lidí,“ řekl historik Josef Halla. Proces, v němž bylaHoráková poslána na smrt, však byl jedním z těch, které by odborníci označili za klíčové. Na jeho přípravě se podíleli sovětští poradci, kteří přijeli do tehdejšího Československa. A ti už tehdy prosadili metodu takzvaných otázkových protokolů - obžalovaní, umučení a vyčerpaní z vězení se učili nazpaměť své odpovědi - měli se brzy stát herci proti své vůli. „Úkolem bylo vyvolat nenávist pracujícího lidu, nikoli potrestat,“ řekl historik Petr Blažek. Spolu s Horákovou bylo souzeno dalších dvanáct lidí, v následných procesech pak celkem 639. Trest smrti jich dostalo deset. Proces s Horákovou je však jediný, který je dodnes zachycen na filmu. Ten byl nyní navržen na kulturní památku. |
Horáková byla jedinou ženou, kterou komunisté poslali na popraviště. Spolu s ní byli popraveni další tři odsouzení. Všichni byli nevinní, ale komunisté potřebovali proces, který by zastrašil jejich skutečné či domnělé nepřátele. A také ukázal veřejnosti, kdo je v zemi pánem.
„Překvapilo mne, že se ti lidé sami odsuzovali, že přijali i to, s čím nesouhlasili. Zřejmě k tomu byli donuceni,“ dodává Moldaš.
„Znal jsem ji,“ říkal pamětník
Na promítání přijel i Josef Lesák, pětaosmdesátiletý národní socialista, který Horákovou osobně znal. „Horáková byla o devatenáct let starší než já, byla velmi půvabná žena. Znal jsem i ostatní. Nepřipravovali žádný převrat. Neměli ani revolver, jenom se dohadovali, jak by ten socialismus měl vypadat,“ popsal činnost „obžalovaných“, kteří se na plátně střídali a někdy sami sebe i usvědčovali.
Jenže jejich doznání nebyla tak úplná. Především Horáková si zachovala důstojnost a nenechala se zlomit, což byl také důvod, že komunisté natočené záběry nakonec zamkli do trezoru. Jejich původní záměr totiž byl jiný: záběry zpracovat do propagandistického filmu. Už samotný proces byl připravován jako scénář. A jedním z úkolů bylo postupovat tak, aby „nevynikala lidská stránka obžalovaných“. Tím, že se Horáková tak statečně držela, však plány překazila.
„Určitě obžalované obdivuji, že se tak dokázali držet. Ale trochu mne mrzí, že některé části nejsou dochované,“ uvedla studentka Lenka Nováková.
Film uložený v Národním filmovém archivu byl sice představen jen v několika projekcích, ale budí zájem historiků. Odhaluje totiž „techniku“ procesů.
„Je to cesta, jak se přiblížit historické pravdě,“ řekl Jiří Voráč, vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury, který projekci připravil. Ve filmu je například slyšet, že se soudci radí a jeden druhému říká: „Teď má říct toto, zeptej se ho.“ Soudci totiž předem věděli, co mají „obžalovaní“ říkat. Například ukazuje i drobnost: jak přibývalo v sále lidí s černými brýlemi - reflektory byly tak silné, že ze světla bolely oči.
