Kniha džunglí, Kráska a zvíře, Dumbo; značka Disney zkrátka převádí své animované hity do hrané podoby ve velkém i navzdory riziku, že nikdy nemohou dosáhnout původního kouzla kreslené fantazie bez hranic. Platí to též pro věrný remake Aladina z roku 1992.
Věrný je možná ještě slabé slovo. Hraná novinka kin přebírá zápletku, kulisy, postavy i rekvizity od polidštěného létajícího koberce až k podobě kouzelné lampy. Dokonce i Will Smith v roli džina vzdává poctu Robinu Williamsovi, jehož hlasem mluvil animovaný předchůdce, navíc tady zazní nové verze původních písní, k nimž jejich autor Alan Menken připsal ještě dvě premiérové – popravdě, ani nemusel.
Hlavní odlišnost od originálu tedy vedle herců obstarávají triky, které při džinových hraných kouzlech těší, v tuctové digitální zlověstnosti temného finále naopak otravují. Paradoxně nejlépe nakonec dopadly v podstatě realistické pasáže z prostředí, které má režisér snímku Guy Ritchie podle vlastních slov nejraději, tedy ze světa pouličních zlodějíčků.
Barvitý orientální trh, jeho hemžení, chutě a vůně, uličky, průchody, kouty, krámky a střechy umožňující vpravdě kaskadérské úniky. To je půda, na níž se titulní hrdina chová s podobně rošťáckou přirozeností jako Belmondův král podsvětí Cartouche – ostatně Aladinův představitel, kanadský herec egyptského původu Mena Massoud, je slavnému Francouzi v jistých okamžicích trochu podobný.
A choreografie krkolomných honiček jako by propojovala grácii Tří mušketýrů se slunečnou náladou Milionáře z chatrče. Protože byť se stokrát zdůrazňuje arabský základ pohádkového přístavního města Agrabahu (točilo se dílem v britských ateliérech, dílem v jordánské poušti), po stránce filmařského stylu představuje Aladin ryzí indický Bollywood.
Samozřejmě děti, kterým je pohádka určena především, geografické přesahy neřeší. Pro ně mají vedle mrštného mladíka a ztepilé princezny v podání Naomi Scottové největší přitažlivost zvířata: chmatákova opička, princeznin tygr, zlosynův udavačský papoušek, jakož i sloni či velbloudi, vyjímající se tak majestátně v písečných dunách.
Naproti tomu dospělý divák nedostane nic překvapivého, co by nečekal, leda až nadmíru zdůrazňovaný a opakovaný feministický motiv. Na džina dlouho čeká, ale s ním přijde sólová estráda, při muzikálovém výstupu je Will Smith očividně ve svém živlu – jako rozený pouťový vyvolávač, který k rozšafné konverzaci labužnicky usrkává martini.
Velkorysý rozpočet snímku se naštěstí neutopil jen v trikových studiích. Triumfální příjezd domnělého prince k sultánově paláci předvede doslova omračující výpravu i rytmus na způsob karnevalového průvodu v Rio de Janeiru a „namlouvací“ Aladinův tanec postupující od neohrabanosti k akrobacii dává hollywoodské produkci v britské režii další bollywoodské razítko.
Prostě hraný Aladin se čestně umístil na spirále někde pod animovanou legendou, ale nad jejími seriálovými odvozeninami.
