Dvě z dívek doprovázela s kamerou i po jeho premiéře, dohromady třicet let; tak se zrodily dva samostatné snímky, z nichž Karolína se v úterý v ČT představila jako první. A do ponuré doby vnesla světlo.
Své životní zmoudření vtiskla činorodá hrdinka do věty: „Už nenosím cihly v ruce po dvou, mám kolečko a uvezu jich patnáct.“ S přímostí, věcností a nadsázkou, které Karolína Sýkorová-Trojanová projevovala od prvních záběrů, kdy jako šestnáctiletá rebelka prohlásila: „Můj největší problém momentálně je, že nemám 165 korun na vstupenku na koncert kapely Erasure.“
Časosběrný dokument je sázka do loterie, z budoucí sestřičky se mohl vyklubat bohulibý, leč pro filmařinu zhoubný stereotyp světice. Jenže Karolína ke svému „Žiju dobrej život“ došla po hodně klikaté cestě, z níž v druhém plánu čiší narůstající důvěra k režisérce, jíž se zpovídá otevřeně, bez zábran i bez hysterie, jíž by mohla propadat.
Ve zkratce: studentská léta ji přes diskotéky a prášky dovedla až do léčebny; zatímco spolužačky maturovaly, zbavovala se závislosti. O pět let později na rovinu přiznává, že původně zvolená profese zdravotní sestry „je vopruz, za ty peníze to dělat nebudu“; pracuje v realitní kanceláři a raduje se ze solidní existence, i když „já piju a kouřím, zatímco ostatní kolegové jsou suchaři“.
V následující etapě, na prahu třicítky, už zase začíná nový život, vyzkoušela jiná zaměstnání, prázdno po příteli zaplnila zvířaty, a když se pak po čase s novým druhem, kočkami a psy stěhuje za Prahu do vyhořelého domu, plna nadějí opakuje: „Když máš lásku, máš všechno.“ Lékaři jí sice řekli, že nemůže mít děti, ale znovu to přijímá s nadhledem: „No a co, jsme zdraví, je mír, můžeme zkusit adopci.“
 |
V hollywoodské romanci už by vyzváněl svatební happy end, ale reálný život má naštěstí jiná pravidla a Třeštíková vytrvalost. Její příští setkání s Karolínou vroubí naprosto jiné okolnosti: už zase je bez muže, zato čeká dítě. „Svobodná matka s ruinou před rekonstrukcí, se dvěma hypotékami a šesti zvířaty. To zvládnu.“
Přesně tady nastává okamžik, který znovu nabudí divákovu zvědavost na osudy umanuté, nezdolné, soběstačné ženy, „postrachu všech chlapů“, která však ani jednou nepoužije feministické slogany. A také ani jednou, kupodivu, tu nefiguruje nikdo z její rodiny.
Pointu nelze prozradit, ostatně jakkoli vypadá pohádkově, nemusí být konečná; to je na časosběrných dokumentech nejlepší. Podstatné však je, že režisérčina intuice vylovila právě takový příklad neobyčejně obyčejných příběhů, jaké dovedou šířit léčivou naději naprosto přirozenou cestou.
Možná i Karolína si někdy tajně poplakala do polštáře, ale rozhodně tím nekrmí publikum. Což v době všeobecného citového vydírání připisuje filmu ještě body navíc.
