Zvláštní výpověď o osamělosti v Divadle Komedie

- Jeden z nejúspěšnějších a nejinvenčnějších divadelníků posledních let, režisér a dramatik Jan Antonín Pitínský, připravil pro pražské Divadlo Komedie inscenaci Zvláštní žena. Scénář je tvořen dramatizací novely rakouského prozaika a dramatika Petera Handkeho; autorem adaptace je student JAMU Marek Horoščák.

Marianna (Viktorie Čermáková) sdělí svému muži Brunovi (Jiří Štrébl) brzy po jeho návratu ze služební cesty do Finska, že chce žít sama. Neví sice, jak dlouho, ale prosí ho, aby se vzdálil. Ponechává si u sebe synka Stefana. Jejím existenciálně mlžným příběhem, který reflektuje samotu z různých úhlů pohledu, v různých situacích a v kontaktech nekontaktech s bližními, prochází řada postav. Nakladatele, pro něhož Marianna překládá, ztvárňuje Martin Učík, jejího otce Václav Knop, přítelkyni Francisku Zuzana Geislerová, milence Saša Rašilov.
Dramatizace neskýtá příliš mnoho prostoru pro divadelně propracované situace; jde o jakési pásmo pospojované z různých setkání, "osudových" i rutinních. Imaginace Pitínského coby režiséra a patrně i choreografa (pod důležitými pohybovými výplněmi není nikdo další podepsán) dovede překvapit a z poněkud ospalého temporytmu vykouzlit divoké spektakulární orgie. Stylově ne zcela sourodá inscenace nabídne poctivou "realistickou" kreaci (Knopova epizoda v partu otce), svým způsobem obdivuhodný a statečný výkon dětský (Martin Hýča jako Stefan), výstřední kostýmové eskapády, jejichž "industriální" lesk odkazuje snad až k žánru sci-fi, i strojové pohybovky, jakoby inspirované bratry Cabany z Křeče blahé paměti let osmdesátých. Přes nevyrovnanost inscenace nelze přehlédnout, že mimořádný režisér - byť ne ve svém nejlepším opusu - s výborným souborem dokáže na jevišti předestřít takové momenty, při nichž zamrazí a v nichž se vnímavý divák - i když jen občas - může dotknout absolutna. Kreace Viktorie Čermákové a Jiřího Štrébla zajiskří někdy takovým jasem, jako by o vztahu dvou osamělých nešťastných bytostí řekly všechno podstatné, v groteskních baletních "vložkách" stačí pak k závratnému pocitu třeba orgiastické nasazení Petry Lustigové, mluvně tentokrát vytížené jen minimálně. Tento "balet" o lidské samotě rámují sugestivní postavy dvou bloudících cestujících, z nichž jedna anglicky (Alena Štréblová), druhá francouzsky (Monika Krejčí) sdělují své přání, aby je někdo očekával.
Nevyrovnaná inscenace, odehrávající se na chladné scéně Tomáše Rusína, probouzí očekávaní na divadlo 21. století, v dobrém i špatném slova smyslu. Pitínského Zvláštní žena není jednoznačným úspěchem. Asi takto: při toleranci a dobré vůli může návštěvník Divadla Komedie zažít řadu esteticky inspirativních okamžiků, jejichž intenzita přebije i to, co je zde jalové.

Peter Handke: Zvláštní žena
Divadlo Komedie Praha

dramatizace Marek Horoščák
režie Jan Antonín Pitínský
scéna Tomáš Rusín
kostýmy Zuzana Štefunková a Alena Pivoňka
hudba Mario Buzzi

Premiéra 12. dubna 1999