Více lehkosti a šarmu, prosím

Pražské Divadlo Na zábradlí zařadilo do svého repertoáru hru Dorothy Lane (pseudonym Elisabeth Hauptmannové) a Bertolta Brechta Happy End z roku 1929 s původní hudbou Kurta Weilla v aranžmá současného americko-českého jazzového trumpetisty a komponisty Laca Décziho, v úpravě Radky Denemarkové a Jiřího Ornesta, jenž se také ujal režie.

V programu k inscenaci je historie vzniku hry s ironií opředena nanejvýš zajímavou historií Brechtových milostných vztahů, jeho uzurpátorství, prolhanosti, podvádění a vyžadování bezpodmínečné poslušnosti: to v případě právě Elisabeth Hauptmannové, která s Brechtem spolupracovala rovněž na dramatech Muž jako muž, Žebrácká opera, Vzestup a pád města Mahagony či Svatá Johanka z jatek. Hru Happy End napsala původně sama na základě vlastní povídky (Brecht měl

Happy End Divadlo Na zábradlí, Praha
Režie	Jiří Ornest
Překlad	Radka Denemarková
Dramaturgie	Radka Denemarková Ivana Slámová
Úprava	Radka Denemarková Jiří Ornest
Kostýmy	Kateřina Štefková
České texty písní	Jiří Ornest
Hudební aranžmá Hudební nastudování	Laco Deczi Daniel Čámský Jim Haddon
Choreografie	Adéla Stodolová
Hrají	Eva Holubová Igor Chmela Jan Budař Petr Čtvrtníček Libor Prakesch Kristina Maděričová Marika Procházková Boris Hybner Vladimír Kudla Tomáš Palat
Happy End - premiéra
24. a 27. května

dodat texty songů, ale pak trval na přepracování závěru).

Hra se v mnohém podobá právě Žebrácké opeře (kdy podnět přišel také od Elisabeth Hauptmannové, která pro Brechta přeložila původní hru Johna Gaye z roku 1728) - tedy pokud jde o mísení dvou světů, policie a podsvětí, obou stejně zkorumpovaných. Prostředím amerických gangsterů zase Happy End připomíná hru Vzestup a pád Artura Uie. Takže i při dnešním vnímání tohoto díla jako by Elisabeth stála v Brechtově stínu.

Ornest s Denemarkovou se záslužně rozhodli pro žánr u nás téměř opomíjený, totiž pro divadelní satiru. Nejde jim podobně jako slavnému "vynálezci" epického divadla (postava Brechta v inscenaci říká: "Víte, že jsem úplně sám vymyslel zcizovací efekt?") o dramatickou sevřenost, o věrohodnost a plnokrevnost postav, není zde ani podrobně propracována zápletka, v níž by se proplétaly oba světy se sofistikovaným zdůvodňováním (jak je tomu u Havlova zpracování Žebrácké opery).

Určitá černobílost a až plakátová jednoduchost je zde v řádu žánru. Jednotlivé scény se za sebou řadí jako čísla dramatické revue v "papundeklových" plošných kulisách s namalovanými mrakodrapy. Nechybějí slovní vtipy ("Nejste trochu dovolená, Holiday?") a závěrečné náboženské krédo ("Prachy jsou a v prachy se obrátí.").

Jenže celé by to potřebovalo ještě více švihu, vtipu, lehkosti, elegance - a především rytmu. A netýká se to jen písní. Škoda též, že Brecht jako figura je vytvořen dle klišé neprakticky čestného intelektuála a snílka, který dbá na zásady a pravidla, nehledě na vlastní prospěch a kůži. Působí potom nepochopitelně, že citace v programu skutečného tvůrce prezentují jako přímý protipól této stylizace: jako vypočítavého, nezměrně egoistického, bezohledného a pragmatického lakomce, jímž zřejmě velký BB i byl.

Přesto je z herců nejlepší zřejmě Tomáš Palatý jako naivní Brecht; a tradičně Eva Holubová, která však přesto zůstává za svými nejlepšími možnostmi. Takže, snad se tu otevírá - pro tuto inscenaci i pro Divadlo Na zábradlí - cesta k jakési hudebně-satirické revue téměř až na hranici kabaretu. ALE: chce to více šarmu!

Dorothy Lane, Bertolt Brecht, Kurt Weil: Happy End. Fotografie z inscenace pražského Divadla Na zábradlí.

Dorothy Lane, Bertolt Brecht, Kurt Weil: Happy End. Fotografie z inscenace pražského Divadla Na zábradlí.

Dorothy Lane, Bertolt Brecht, Kurt Weill: Happy End. Fotografie z inscenace pražského Divadla Na zábradlí.