Že autorka knížek pro děti ještě žádná vnoučata nemá? Nevadí. „Nechci čekat, a tak raději píšu do foroty, dokud mi to dobře myslí. Co když náhodou dostanu Alzheimera a své náměty zapomenu?“ žertuje spisovatelka.
Pracuje na Integrované střední škole technické a ekonomické (ISŠTE) v Sokolově. Vždy ji potěší, když se ve škole setká se studentským příběhem, který skončí dobře, právě tak jako v pohádce.
Jak se ze speciálního pedagoga a výchovného poradce v ISŠTE stane spisovatelka, které loni na Vánoce vyšel soubor lehce netradičních pohádek Kdo zachrání Pižďucha? A také spisovatelka, která letos počátkem prosince v loketské knihovně pokřtila napínavý příběh Čaroděj, Jolanka a dračí vejce?
Z obyčejného hecu! To přišel domů můj syn Honza (tanečník a choreograf Jan Onder) s tím, že mu nějaké nakladatelství nabídlo vydání knihy. Ať ji prý napíše. A Honza na to, že to budou pohádky. Všichni jsme se mu smáli. Neuměli jsme si představit, že by právě Honza dokázal napsat víc než nějaké to slohové cvičení. Občas dokonce vypomohl mladší brácha Kuba. Jenže to jsme se spletli.
Druhý den ráno přišel Honzík s velice vtipnou pohádkou. V tu chvíli jsem si řekla, že to by tak hrálo, abych nenapsala ještě lepší pohádku. To ale vyprovokovalo Honzu k napsání nové pohádky. A tak jsme se navzájem hecovali až byl Pižďuch hotový. Nakonec knížku vydalo nakladatelství Krigl, ke kterému jsem se dostala šťastnou náhodou.
Spoléháte se na doporučení blízkých?
Odbornou metodickou pomoc mi při psaní zajišťuje syn Jakub, který je psycholog. Radí mi třeba se stavbou příběhů. Když jsem byla malá, přišlo mi napsání knížky takové magické. Zůstalo však vždy jen u pokusů v šuplíku. Nakonec k tomu pomohli oba synové a vnuci, kteří se ještě nenarodili. Třeba někdy ocení, že pro ně babička napsala knížky.
Je příjemné, že mne syn Honza vyhecoval k napsání první knihy a druhý syn Kuba mi pomáhá jako psycholog. Moji kluci by ale měli co nejrychleji do naší rodiny dodat nějakého malého čtenáře, který by mi - nejlépe hned po narození - kritizoval moje dílka ještě před jejich vydáním. Nebyla by to ideální zpětná vazba?
Jsem zvědavý na nějakého studenta ISŠTE a jeho příběh s pohádkovým koncem.
I přes všechny problémy, které naši žáci mají - a mnohdy jsou to opravdu věci, se kterými by si dospělí nevěděli rady, téměř vše končí dobře. Už jen proto, že jsou mladí a čas je na jejich straně. Potřebují jen vyslechnout, popostrčit, pochopit, ukázat směr. Naši žáci už nejsou úplně děti, ale ani úplně dospělí. I v tomto věku, nebo právě v tomto věku, jsou hodně citliví na ztrátu jistoty v rozpadajících se rodinách. A těch je bohužel hodně. Ale chodí za mnou například i nešťastně zamilovaní, kteří chtějí odejít ze školy. Většinou kluci. Jen aby tu svoji nemuseli potkávat na chodbách s někým jiným.
Vše není jen o dobrých známkách. Mohou to vnímat také takhle?
V praktickém životě mohou prorazit i děti, které měly špatné vysvědčení. Uvedu příklad z praxe. Na zedníka se u nás učil takový drobný chlapeček, samá čtyřka, a to ještě s odřenýma ušima. Doma neustále problémy s maminkou a mladší sestrou. Od učitelů dostal nálepku - to je ten, „co na to nemá“.
Z tohohle droboučkého chlapečka, který se ke mně často chodil radit a povídali jsme si, se nakonec stalo největší překvapení mého profesního života. Kluk s tvářičkou dítěte, který bydlel v malé obci kdesi za Sokolovem a v životě nebyl dál než v Karlových Varech. Nejprve si našel brigádu v Tescu. Když se mu zdálo, že se k němu vedoucí chová nespravedlivě, rozjel se autobusem do Prahy.
V životě tam nebyl, ale použil internet a vše si předem vyřídil. Spolu s ubytováním a brigádou si našel v hlavním městě učební obor, ve kterém se vyučil. Za všechny prvně vydělané peníze nakoupil dárky pro starší sestru, která mu dříve pomáhala. Je to jako pohádka, protože dokázal strašně moc, získal si přátele a ve svém novém oboru je poměrně úspěšný.
Jak jste se stala ilustrátorkou?
Je opravdu legrační, že někdo ilustruje knížky a neumí přitom malovat, že? Nikdy jsem ale nechodila do žádného výtvarného kroužku ani výtvarného kurzu. Měla jsem několik výstav s obrazy, které by se daly označit jako naivní umění. Nikdo proti tomu v nakladatelství ani trochu neprotestoval. Moje svérázné obrázky, kterých je tam opravdu hodně, se líbily. Svoje kresby mám v Pižďuchovi i v Čarodějovi, Jolance a dračím vejci. Ilustrovat budu také svou třetí knížku. Abych to trochu „napravila“, přihlásila jsem se do kurzu kreslení v loketské Galerii Cafe. Ale kreslím a čmárám odjakživa.
Vědí ve škole, že jste vydala dvě knihy a ta třetí je před dokončením?
Někteří ano. Ve škole ale nepíšu jen já. Nedávno u mne byl instalatérský učeň z prvního ročníku. Čte a píše. Přijdou kluci, kteří píší básničky. Student v prvním ročníku ekonomky mě překvapil hodně dobrou fantasy povídkou. Často je to pro mě překvapení, protože děti jsou neustále na počítači, v rukou mačkají mobily a nečtou.
Paušalizovat se ale nedá. Vím, že ve třídách průmyslovek čte málokdo. Naopak v oborech, které nevyžadují dobré studijní schopnosti, ale manuální zručnost, někdy překvapí žáci svým čtenářstvím.
V knize o Čarodějovi upozorňujete na nebezpečí při používání internetu. Pro příklady ze života asi nemusíte chodit daleko.
Měli jsem případy, kdy se děti na Facebooku navzájem urážely. A to dost hrubě. Museli jsme to ve škole řešit jako kyberšikanu. To, co by si děti jinak neřekly z očí do očí, napíšou klidně někomu jinému anonymně na sociálních sítích. Včetně urážek.
Takové chování se děje všude. V Čarodějovi, Jolance a dračím vejci odstartuje internet celý příběh. Čaroděj se vydává za režiséra dětského muzikálu a láká prostřednictvím sociálních sítí holčičky, které unese do svého hradu. Čeká, až se z dračího vejce vylíhne drak, aby mu hodil libové lidské maso.
Skupinka kamarádů se vydává unesenou holčičku Jolanku vysvobodit. Děj není úplně jednoduchý. Zlo není vždycky čisté zlo a má své kořeny, vlastně je to pořád tak nenápadně poučné. Za dětmi jdou dva výrostci, puberťáci. Zejména jeden z nich je takový hajzlík. Tahle dvojice řeší na rozdíl od kladných dětských hrdinů všechno po svém a dostává se do svízelných humorných situací.
V předvánočním čase jsme někteří z nás tak trochu naměkko. Z čeho jste byla v adventním čase naměkko vy?
Ze 150 lidí, kteří přišli začátkem prosince na křest knížky Čaroděj, Jolanka a dračí vejce. Byli tam i moji kamarádi - cyklisté. Vede nás při cyklotoulkách v Česku i v zahraničí Milan Zukal z krajského úřadu. Tahle úžasná partička mi pokaždé při vernisážích či křtech připraví kromě překvapení pro diváky i bohaté občerstvení.
Tentokrát v loketské knihovně cyklisté v převlecích za hrdiny knížky zahráli tři kapitolky. Když Lída Čadová, čerstvá důchodkyně, sdělila publiku, že má deset roků, sklidila potlesk. Milan Zukal jako černokněžník vzbudil u přítomných dětí respekt a Hanka Drahošová jako masožravá rostlina smích. Skřítek Marti Rudolfová byla tak přesvědčivá, že se někteří ptali, v jakém hraje divadle. Dojalo mne, jak si hraví cyklisté, kteří mají stále dětskou duši, krásně zablbli.
Co vás jako spisovatelku nejvíce potěší?
Čtenářské hlasy. Čaroděje jsem dala před vydáním kamarádce Lídě a ta jej donesla neteři. Jejím dětem se nejvíce líbily napínavé a strašidelné scény, které se odehrávaly v kanále. Neteř pak děti přistihla, že si čtou Čaroděje podruhé a volají na sebe jmény dětských hrdinů.
Svoji třetí knížku plánujete pokřtít v loketské knihovně před Vánocemi 2018. O čem bude?
Tahle knížka je hodně hravá. I mně se to tak píše. Pastelky jsou zapomenuté přes víkend ve škole. Nudí se, a tak jich pět prostě uteče. Knížka bude pro děti v první, druhé třídě a velkou roli v ní budou hrát právě obrázky.
Co byste si přála v novém roce?
Přála bych si, aby jako v každé správné pohádce vždycky dobro zvítězilo nad zlem. Aby všechno mělo dobrý konec. A dobrý začátek.
