Arthur C. Clark, Isaac Asimov, z domácích pak Miroslav Žamboch či Ondřej Neff. Svět spisovatelů science fiction, nebo-li vědecké fantazie, je takřka výhradně mužskou společností.
Čas od času ale zazáří i ženská hvězda. Jednou z vycházejících je Václava Molcarová. „Je pro mě čest zapojit se do projektu, který vymyslel Miroslav Žamboch,“ říká autorka.
Kdy jste se poprvé seznámila se světem sci-fi?
Číst jsem tento žánr začala někdy na střední škole. Už si ani nepamatuji, co bylo impulzem. Možná povinná četba. Vědeckofantastická literatura se mi zalíbila a začala jsem ji vyhledávat. Líbila se mi její tajemnost a zvláštnost. Přiznám se, že si nevzpomenu na první knížku, kterou jsem přečetla, ale první autor, který mě oslovil, byl Ray Bradbury.
Kdy jste se rozhodla zapojit se do sci-fi komunity jako autor?
Asi před šesti lety. Tehdy jsem psala běžné příběhy, dokonce mi vyšly dvě knihy. Na jednom literárním serveru jsem pak napsala takovou lehce fantasy povídku. A tam jsem se seznámila s dalším autorem, který mi řekl, že posílá povídku do CKČ, což jsem tehdy vůbec nevěděla, co je. Zjistila jsem si, že je to Cena Karla Čapka. Zkusila jsem napsat první povídku, chytlo mě to, a tak jsem psala dál.
Vy jste v Ceně Karla Čapka i zabodovala, že?
Několikrát jsem na ni byla nominovaná a asi dvakrát jsem skončila na druhém místě.
Věnujete se spíš ryzí sci-fi, nebo fantasy?
Nejsem moc technický typ, takže ryzí sci-fi se moc nevěnuji. Ale klasické fantasy s čaroději a skřety také ne. Nejvíc ovlivněná jsem asi už zmiňovaným Rayem Bradburym. Hledám sci-fi a fantasy prvky v běžném životě běžných lidí. A pak mě baví dobrodružné příběhy, což souvisí právě s mou knihou Horká půda ze seriálu JFK.
Jak jste vlastně přišla k autorství knihy této série?
Povídky jsem posílala do různých soutěží, mimo jiné i do Žoldnéřů fantasy. A hned napoprvé jsem se dostala do finále. Při vyhlášení mi nakladatel říkal, že jeden z porotců, Miroslav Žamboch, by si prý ode mě nechal napsat knížku. V té době jsem vůbec netušila, co JFK je. A další rok mi to nabídl přímo osobně Žamboch.
Příběh jste zasadila do Austrálie. Máte k tomuto kontinentu nějaký vztah? Byla jste tam?
To ne. Ale když je zima, píšu o teplých krajích (smích). Austrálie jako země mě fascinuje. A pak to byl příběh, který jsem v knize i zmínila, expedice Burkeho a Willse, která si dala za úkol zmapovat Austrálii z jihu na sever. Musela jsem se ale trochu krotit, protože jsem začala pomalu upozaďovat příběh JFK (smích).
Ženský element je mezi autory sci-fi celosvětově poměrně vzácný. Jak to vypadá v Čechách? Máte třeba nějaký klub autorek?
Autorek je málo i u nás. Komunita sci-fi a fantasy je všeobecně malá, takže se hodně známe, aspoň podle vidění, ale že bychom se nějak sdružovaly, to ne.
Pro čtenáře bývá často sci-fi či fantasy útěkem od reality. Platí to i u autorů?
I pro autory je to také příjemný útěk od reality. Člověk zažije dobrodružství, která by jinak nezažil. Vyzkouší si typy vlastního já, které normálně neprojeví. Mně osobně se lépe píšou mužské postavy, protože do ženských vkládám moc sebe. U mužských hrdinů si můžu dovolit popustit uzdu.
Uvažovala jste o tom, že byste začala psát i vlastní řadu příběhů?
Zatím ne. Mám rozepsané nějaké samostatné romány, které bych chtěla nejdřív dokončit. Teď už se věnuji výhradně fantaskní literatuře. Mám rozepsanou takovou městskou fantasy. Ta komunita kolem sci-fi a fantasy člověka v žánru prostě drží.
