„Je to zvláštní pocit. Jako bych se znovu narodila. Cítím ohromnou euforii, úlevu a radost. A taky spokojenost sama se sebou, že jsem se nevzdala a povedlo se mi dojít až sem. Konečně to jsem já. Když se na sebe podívám do zrcadla, už vidím holku, co byla až dosud ve mně schovaná. Prostě normální ženskou se vším, co k ní patří,“ vypráví s nadšením Valerie.
Teď ji čeká bolestivá rehabilitace. Ještě jedna věc ji však trápí. Stále jí rostou vousy. I toho problému by se však, díky hormonální léčbě, měla brzy zbavit.
Jak sama říká, změna jí prospěla nejvíc po psychické stránce. „Od mládí trpím lupénkou. V době, kdy jsem řešila, co a kdo jsem, jak mě přijme okolí a jestli vůbec seženu práci, ze mne padaly stříbrné šupiny kůže po hrstech. Ale teď, když jsem psychicky v pohodě, se jakoby zázrakem nemoc naprosto zklidnila,“ pochvaluje si Valerie.
Za odměnu si koupila parfém, nové spodní prádlo už má
V polovině roku ji čeká ještě jedna úprava, při které jí lékaři vymodelují vnější pohlavní orgány. Operace ji paradoxně sblížila i se synem, který téměř pět let odmítal svého otce přijmout.
„Přišel do nemocnice spolu s přítelkyní. Stále mi říká táto a já, přiznávám, jsem za to vděčná,“ říká Valerie se slzami v očích. „Zažili jsme kvůli tomu i komické situace. Třeba na obědě v restauraci servírka vykulila oči a málem vyklopila tác s obědem, když mě syn oslovil,“ směje se Valerie.
Tu přijeli kromě syna podpořit i někteří kolegové, přátelé i bratři. „Mám tak kolem sebe lidi, se kterými je mi dobře,“ konstatuje Valerie.
Ta si jako odměnu za prožitou bolest koupila parfém. „Nové spodní prádlo už mám. Pořídila jsem si korzet i podvazkový pás a punčošky. Tyhle věci ráda nosím. Připadá mi, že to k ženě prostě patří, a tak si to teď užívám,“ doplňuje.
Cesta za vysněnou změnou pohlaví však nebyla pro Valerii jednoduchá. „Že je se mnou něco špatně, jsem cítila odjakživa. Když jsem šla ráno do práce, oblékla jsem se do mužských šatů a byla jsem chlap. Ale když jsem se vrátila domů a vzala si na sebe dámské oblečení, najednou jsem věděla, že tohle jsem já, že se konečně nemusím přetvařovat a můžu se projevit ve své přirozenosti,“ vzpomíná Valerie.
Jako Jan se stihla oženit a zplodit syna
Jako muž jménem Jan patnáct let úspěšně podnikala v Praze. Živila ji práce ve výškách. Jako Jan se také stihla oženit a zplodit syna. Pak se ale její dosavadní život zhroutil jak domeček z karet.
„Už jsem nemohla dál. Nešlo se stále přetvařovat. Sehnala jsem lano, uvázala ho kolem krku, vylezla na židli a probrala se v nemocnici. Doslova v minutě dvanácté mě zachránil nejmladší bratr. Teprve později jsem se dozvěděla, že mě víc než deset minut držel v náručí a zvedal mě, než se mu podařilo vysmeknout mou hlavu ze smyčky.“ prozrazuje Valerie.
Krok, který se jí stal málem osudným, ji však vysvobodil. Dostala se do péče odborníků a dozvěděla se, že není sama, kdo se ocitl v podobné situaci. A že cesta ke spokojenému životu existuje. Po řadě zkoušek a testů začala brát hormony, a její cesta za změnou pohlaví mohla začít.
