Osud tomu zřejmě chtěl, když mi do cesty postavil Daniela Homolku z karlovarského týmu. „Přijďte si zahrát. Vemte si jen chrániče na zuby,“ nabádal mě hráč karlovarského celku.
„Hlavně ať se mu nestane nic s rukama, já za něj pracovat nebudu,“ odvětil mu kolega z redakce. „No, já už mám šestkrát vyhozený rameno, tak nic neslibuji,“ odvětil Homolka. A červíček začal pracovat.
Ten se změnil v červa poté, co jsem si koupil chrániče na zuby. Připravit si je tak, aby odpovídaly mým čelistem, to by vydalo na kuchařku. „Musíš je tak na 30 vteřin zalít vroucí vodou, pak asi na dvě vteřiny dát do vody pokojové teploty. Poté si je nasadíš na zuby a tvaruješ. To trvá necelou minutu. Pak už stačí jen hodit do studený vody a je to,“ instruoval mě kamarád.
Zapomněl však na to, že nacpat si něco do pusy nemusí být příjemné. Takže hned bylo jasné, že jediné chrániče, které jsem si chtěl vzít, si nevezmu.
Moc se mi nechtělo
S dávkou solidní nejistoty jsem dorazil na stadion SKP Hvězda. V duchu jsem si ještě připravoval otázky pro budoucí spoluhráče a taky si opakoval pravidla.
„Tak jdeme na to,“ zaznělo a vyrazil jsem na hřiště. Pohledem jsem si měřil hráče. Čekal jsem tým plný vazounů, ale těch je tady tak půlka, prolétlo mi hlavou.
Už samotný hod šišatým balonem byl pro mě složitý. Zkušenosti z mého dlouholetého hraní basketbalu jsem mohl zahodit, to mi šlo lépe než ta prokletá šiška.
Pak přišel první cvik. Běhání ve vyznačeném čtverci, kdy si hráči přihrávají. „Zatím nic složitého,“ utišoval jsem se vnitřně. Při písknutí musel hráč s míčem ztuhnout a bránit se ataku protihráčů.
„Hlavně nepadat na zem,“ křikl trenér. Nepovedlo se, neustál jsem to, ale balon neztratil. Další cvik ve čtverci už byl složitější, aspoň tedy pro mě. „Po písknutí se rozběhnete k barvě kuželu, kterou určím,“ křikl trenér s tím, že poslední dělá jednoho ‚angličáka‘.
A už jsem viděl první úšklebky. „Tak to máme v klidu, viď, novinářskej,“ dobírali si mě. Naštěstí jsem asi první dva rozběhy zvládl, ale plíce jaksi nestíhaly.
„Po dalším písknutí křiknu barvu kuželu. Vy k ní ale nepoběžíte, protože se vydáte k té naproti,“ aspoň to si myslím, že jsem slyšel, když jsem mohutně vydechoval.
Abych řekl pravdu, ani jsem se nesnažil koukat na kužely, ale na běžící spoluhráče a jen se přidávat do chumlu. Když pak přišlo na běh po čtyřech popředu a pozpátku, chtěl jsem si dát facku za to, že kouřím. Další z řady tréninkových částí byly přehrávky v běhu. A i když jsem o nejznámějším pravidle, tedy že se přihrává jen dozadu, věděl prakticky nejvíc, kazil jsem. Myslet na to, že musím být za spoluhráčem, dobře chytit, přihrát a hlavně to udejchat, často zapříčinilo, že v důsledku horlivosti jsem předběhl svého kumpána. Ten mi tak nemohl přihrát.
Při krátké pauze jsem chtěl využít své připravené otázky na ragbisty. Nevyšlo to. Zatímco oni se smáli, já hledal plíce.
Jak prorazit
Na řadu přišel trénink prorážení. Trojice vždy spolu vyrazila k obránci. První hráč měl za cíl odtlačit obránce, druhý lehnout na zem s míčem a třetí ho zalehnout a balon krýt.
Zkusil jsem si všechny tři posty. Tlačit obránce je výborný pocit, ale mít na to ještě sílu a správně uhnout hlavou, to je jiná. Naopak zalehnout kolegu a chránit míč pro ostatní, to mi nějak nešlo. Hlavně to vstávání z trávy. Bez odpočinku míříme k dalšímu nácviku, tentokrát házení autu.
Oproti klasickému fotbalovému házení to nesahá ani po kotníky. Řada několika hráčů stojí ani ne metr od sebe. A každý má své číslo. Po křiknutí rozehrávače musí dva nejbližší zvednout vytipovaného hráče za boky do vzduchu. Zní to hrozně, ale v praxi je to daleko těžší. Aspoň tedy pro mě.
„Jak jsi na tom s břišním svalstvem?“ ptal se Daniel. Zatím jsem nechápal. „Tři,“ křikl rozehrávač a už jsem byl ve vzduchu. Divný pocit. Balon mě jen přeletěl a já jemně nakopl jeden z nosných mužských sloupů.
„Tak co?“ ptali se. „Připadal jsem si jako v Hříšném tanci,“ odvětil jsem. Takto do vzduchu jsem šel ještě pětkrát. A dokonce se mi podařilo několikrát chytit balon a přihrát. Chtěli, abych si zkusil zvednout spoluhráče. Pohořeli a já taky.
Poslední disciplína spočívala v tom, běžet s balonem a nechávat se dobrovolně porazit a přitom si krýt balon. Padalo se hezky, hůř se zvedalo. Když jsem běžel podruhé, už to běh asi ani nebyl, spíš taková chůze telete na porážku. Pak se role prohodily a já měl za úkol kácet hráče.
„Dáváš tam špatně hlavu, takhle o ni přijdeš,“ radil mi trenér. A měl pravdu. „Hlava musí na druhou stranu, než kácíš hráče,“ upozorňoval mě, ale často marně. Hlava už nepracovala. Pak už zbývalo se jen rozloučit. Po půlce tréninku mě zachránil plánovaný rozhovor, který jsem ještě musel ten večer stihnout. Nevím, jak bych vypadal, zkusit ho dát celý. Hlava mě třeštila a já se obával rána, jak bude tělo bolet.
A bolelo. Připadal jsem si, jako kdybych byl přejet tankem a pak následně kombajnem. Ale ragby mě bavilo. Opravdu. A po nabrání kondičky přemýšlím, že ho zkusím znovu. Pokud ne, o víkendu bude přenos z finále mistrovství. Takže budu moc vzpomínat, jak mi to tenkrát nešlo a jak je to krásný sport.
