Jak to tedy podle vás vypadá?
Víte, na trhu práce přímo u nás v Mariánských Lázních se mělo objevit několik stovek lidí, možná až pět stovek. Ať už z lázní, tak ze zavřených hotelů. Zaměstnance sháním pořád, přišlo jich pára nastoupil jenom jeden.
Kde ti lidé tedy jsou?
Domnívám se, že jedna část je doma a vyčkává, co bude dál. Nejspíš čekají, jestli se nevrátí zase zpátky. Zatím asi mají prostředky na živobytí, buď dostali několikaměsíční odstupné, nebo jim zaměstnavatelé stále část mzdy dávají. Velké firmy nebo živnostníci určitě využili podpory od státu. Lidé vždycky chodili, třeba i ti nepřizpůsobiví, kteří jen chtěli razítko pro pracovní úřad. Už ani ti nechodí.
A dáváte razítko?
Nedávám, nikdy. Přece ho nedám někomu, kdo se ani nezajde podívat do výrobní haly na práci, kterou by mohl dělat. Pak si na mě jen stěžují a já pak musím vysvětlovat, že o tu práci ani zájem nemají. Tak proč bych jim měl dávat razítka.
Myslíte si, že všichni třeba jezdí zase do Německa za prací?
Bohužel, část jich tam určitě odešla.
Proč bohužel?
Stát tak přichází zbytečně nejen o pracovní síly, ale také o prostředky, které do lidí vložil. Narodili se tady, byli tady vychovaní. Chodili do školky, školy, pak na střední a vysoké školy. Všechno stálo peníze, pokud chce někdo odejít, měl by to státu vrátit. Německo tak levně získává kvalifikovanou pracovní sílu. Odchody našich lidí do zahraničí znamenají, ze my musíme vzít lidi z Ukrajiny, Rumunska nebo jiných států. Něco stojí ty papíry okolo a navíc je to už takové hrubé zrno. Řada z nich má úplně jiné životní návyky, jsou zvyklí na jiné prostředí.
Jsou s nimi problémy?
Jen tak například, často přijdou lidé z východu, kteří mají třeba zdravotní problémy, stačí bolesti zubů. Potřebují k lékaři, zubaři přitom nejsou. Tak sháním přes známé někoho, kdo by se jim na ty zuby podíval. Musím, jinak nemůže pořádně pracovat. Pojištění sice mají, ale zubaři si nechají svou práci zaplatit, naštěstí odvádějí dobrou práci. O většinu zahraničních zaměstnanců se musím nějakým způsobem postarat.
Přesto je ale přijímáte.
Jiní lidé dostupní nejsou. Většina z nich přichází nevyučená, nám ale stačí, pokud chtějí pracovat a jsou šikovní. Sami si je zaučíme. Založil jsem tady ve firmě takříkajíc učňovské středisko. Moje nejlepší čalounice tam dospělé zaučuje. Hotoví čalouníci jsou z nich tak za dva roky. Za půl roku už může dělat samostatně. Řada z nich to ale tak dlouho nevydrží. Čalounictví je těžká dřina. Ale pokud se nám nikdo nepřihlásí, tak nemůžeme jinak. Lidé dávají přednost mechanické práci v průmyslových zónách.
Tam ale pracuje spousta lidí.
A další spousta lidí si neuvědomuje, že průmyslové zóny, které stát všemožně podporuje, nevytvářejí tolik pracovních míst, jak si všichni myslí. Řadu míst doslova ukradly malým a středním podnikatelům a my od státu nedostáváme téměř nic. Panuje mezi námi takový boj, neustále se snažíme je stíhat s výší mezd. Osm mých čalouníků pracuje v těch průmyslových zónách. Lidi jsme si vychovali, ale nemáme dost prostředků, abychom mohli tak rychle zvyšovat platy. Lidem se stále snažíme přidávat, na rozdíl od průmyslových zón se k nim ale chováme úplně jinak. Jsme rodinná firma, takže máme jiný přístup. Vím o lidech spoustu podrobností, na dílně jsme před chvílí třeba viděli kluka z Peru, šikovného, který u nás pracuje. Má osmiměsíční miminko, pěkně přibírá na váze.
A co třeba mladí lidé, absolventi škol, mezi nimi se nedá vybrat?
To je další problém, spousta z nich když přijde, tak má na krku dluhy a exekuce. Napůjčovali si spoustu peněz z hlouposti nebo nerozvážnosti. Ale potřebují měsíčně vydělat 30 tisíc korun, ale to na začátku nemůžu dát a vydělat tolik peněz je velká dřina. Rychle odcházejí a nemůže se na ně člověk zlobit.
Personální problémy vás tedy stále zaměstnávají, a co ekonomika?
Tak podařilo se nám už splatit všechny úvěry a tak začínáme opravovat a modernizovat. Budujeme sociální zázemí, zvyšujeme produktivitu, abychom udrželi naši konkurenceschopnost.
Co zakázky, máte jich v současné době dost? Řada firem si stěžuje.
Tak to my si rozhodně nestěžujeme. Mohli bychom vyrábět dvojnásobek, ale nemáme lidi. Objem výroby jsme navýšili a doufám, že se na podzim objeví další zaměstnanci. Práce je dost.
Jan Budka
Nová Karna je nástupcem společnosti Karna, která před rokem 1989 byla významným výrobcem čalouněného nábytku v ČSSR. |
Jak jste zvládli dobu koronavirovou, propouštěli jste?
Nepropouštěli, výroba běžela dlouho v normálním tempu. Důležité bylo, že jsme mohli výrobky dál odvážet k zákazníkům v zahraničí. Všechny zakázky jsme připravili, dodělali jsme všechny resty. Až ve chvíli, kdy bychom museli začít vyrábět na sklad, tak jsme vyhlásili desetidenní dovolenou. Lidi sice brblali, ale pochopili to.
Potřebovali jste podporu od státu?
Nakonec ne, práce jsme měli dost. Pak jsme se ještě pustili do výroby roušek, měli jsme techniku i materiál. Nejdřív jsme šili pro nás a pro přátele, pak pro město a další organizace. Nakonec jich bylo přes 20 tisíc, pořídili jsme i 3D tiskárny a vyráběli štíty pro školy a školky. Ale to jsme dělali vedle naší běžné výroby. Pak jsme na naší technice řezali látky pro další rouškaře a podobně. Prostě jsem to bral tak, že když můžeme pomoci, tak pomůžeme. Stát nám nakonec na několik měsíců ulevil na odvodech. Nebylo to sice moc, ale potěšilo to. Jinak jsme ale nic nepotřebovali, tak jsme ani o nic nežádali. Ať to čerpají ti, co to potřebují. To mě víc vadí ti, kteří ten systém zneužívají, ale to už si musí ohlídat stát. Ten kdo pracuje a něco dělá, ať se má dobře, ale nesmí se mít dobře ti, co nepracují a zneužívají jen ten systém.
Jaký je teď váš pohled do budoucnosti, mluví se o další vlně koronaviru...
Pokud se podaří zachovat zásobování a mezinárodní doprava, tak pojede výroba a budeme se mít dobře. Pokud budou lidé chtít dělat a nebudou jen s nataženou rukou čekat na pomoc od státu, tak nevidím problém. Nová Karna má zakázek dost, jen potřebuji více lidí. Věřím tomu, že po prázdninách se ten trh s pracovními silami pohne.
