Po čtyřech letech bojů s úřady v České republice mu konečně přišla vytoužená obálka od ministerstva vnitra s potvrzením trvalého pobytu. „Z hrudi mi nespadl kámen, ale celá skála,“ říká doktor Zohoor.
Po medializaci případu se nabídlo hned několik pomocných rukou. A vytoužený dlouhodobý pobyt po čtyřech letech bojů skutečně přišel, jaké byly vaše pocity?
Nespadl mi z hrudi kámen, ale skála. Cítil jsem se tu přiškrcený a nevěděl hodiny, kdy budu muset opustit zemi.
Hodně lidí vás ve vašem boji podporovalo, pomohlo vám to?
Poslední rok jsem byl psychicky dole. Stále jsem měl v hlavě myšlenku, že o vše přijdu a budu muset odejít. Nesoustředil jsem se. A právě tady podpora přišla v pravý čas. Od personálu nemocnice, po lékaře, primáře, ředitele nemocnice, ale i krajského náměstka pro zdravotnictví. Pomáhali mi se s tím prát, za to jim moc děkuji.
Jaké máte nyní plány?
Člověk cítí, že má klid. Nemohl jsem si koupit nic. Ani auto, byt, prostě nic. Žádná banka mi na moje vízum nechtěla dát půjčku. Bez peněz od kamarádů bych to asi neutáhl.
Příběh lékařeKardiologovi Ahmadu Zohoorovi hrozilo vyhoštění z České republiky. Důvodem mělo být porušení podmínek stipendia, které Zohoorovi umožnilo přijet do Česka a studovat na univerzitě v Plzni. Podle českého státu měl dotyčný po skončení studia odjet zpátky do Palestiny. Zohoor tvrdí, že o podmínce nevěděl, a ani v rozhodnutí o udělení stipendia není o takové výhradě zmínka. Kardiologovi se ale v České republice zalíbilo a zpět nechtěl. Proto hledal možnost, jak zůstat a dál léčit pacienty v Karlovarském kraji. Po zmedializování celého problému se do věci vložil ministr zdravotnictví i vnitra. Za podpory lékařů, primářů a i ředitele nemocnice se nakonec podařilo dosáhnout toho, že díky rozhodnutí ministerstva vnitra může Ahmad Zohoor zůstat v rámci dlouhodobého pobytu. |
V osmnácti jste přišel do České republiky a začal studovat. Jak se od té doby dál vyvíjel váš život?
V roce 2011 jsem dokončil studia a nastoupil do liberecké nemocnice. Ze studentského pobytu jsem tak zažádal o pracovní vízum. Jen ten samotný proces změny trval od září do srpna, takže téměř rok. Problém byl, že přišla nesouhlasná reakce od ministerstva vnitra.
Co jste dělal?
Průšvih byl ten, že jsem byl zrovna na dovolené u nás doma a do schránky jsem se podíval až po svém příjezdu. Tam jsem našel odpověď s tím, že na odvolání mám už jen jeden den. Hned jsem běžel na pobočku, aspoň něco jsem tam napsal, abych splnil limit.
Jak to s vámi vypadalo dál, povedlo se odvolání?
Až do května 2014 jsem dostával štítky. To znamenalo, že každé tři měsíce jsem musel požádat o prodloužení pobytu. Musel jsem se dohadovat s primářem, jestli mi dá vždy den volna na běhání po úřadech a stání ve frontách. Navíc mi nikdo nedokázal normálně na mé otázky odpovědět.
Přitom jste už měl podle zákona nárok na zřízení trvalého pobytu. Podal jste si ji?
Samozřejmě. A zase se to nepříjemně táhlo. Opět skoro rok než mi došla odpověď. V tu dobu jsem navíc odcházel z liberecké nemocnice do karlovarské, chtěl jsem si zde udělat atestaci na kardiologii. V tu chvíli mi přišel zamítnutý pracovní i trvalý pobyt a výjezdní příkaz. Byl jsem tedy bez práce, sebrali mi byt. Byl jsem v podstatě bezdomovec bez ničeho.
Jak jste to zvládal?
Všechny své úspory jsem dal do právníků, obcházel jsem centra, kde mi mohli pomoci. Za jeden měsíc jsem utratil za cestování po těchto institucích 30 tisíc za naftu do auta. Zhubl jsem 10 kilo za 14 dní, nemohl jsem spát, jíst, prostě nic. Poté už mi nezbylo nic jiného, než podat žalobu.
Tím pádem jste dostal odkladný účinek výjezdního příkazu?
To ano, ale pro povolení k pobytu jsem musel tentokrát chodit co dva měsíce. Až nakonec přišlo rozhodnutí žaloby. Zase negativní. Nic nevzali v potaz. Nepomohli ani přímluvy lékařů, primářů. V září 2015 už byla situace taková, že jsem jen čekal, kdy opět přijde výjezdní příkaz na opuštění republiky.
Co by se stalo, kdyby jste se musel vrátit domů?
Jsem tu už třináct let. Medicínu znám v českém jazyce. Doma bych musel na zkoušky, které jsou v angličtině a arabštině. Navíc jsem tu už opravdu dlouho a líbí se mi tu. Jsem tu od puberty, opravdu jsem nechtěl pryč. Byla by to hrůza a už si to ani nechci přestavovat. Začínal bych úplně od začátku.
Už jste stihl oslavit konec vašeho dlouholetého boje?
Slavit začnu, až dostanu do ruky kartičku. A bude to pěkná oslava. Bojoval jsem od roku 2012. Čtyři roky jsem opravdu nemohl nic plánovat. Nemohl jsem si koupit ani televizi, protože jsem si říkal, zítra už tu být nemusíš. Vystěhují tě.
Nyní už můžete nakupovat, oženit se a mnoho dalšího. Co bude první? Nyní se mi otevřelo tolik možností, že sám nevím, s čím začnu. Určitě chci začít víc pracovat na kardiologii, protože se přiznávám, že jsem měl často myšlenky někde jinde. Proto chci nyní makat líp a dělat na své kariéře. Chci si najít i správou ženu, už se nebojím. Už budu jen prostě žít.
