"Cena pro mě hodně znamená, beru ji jako ohodnocení mé práce. Práce, která mě baví a je hodně zajímavá. Kdybych rozvážel rohlíky, tak znám předem trasu. Tady nevím, co bude za minutu," říká.
Jak jste se k povolání záchranáře dostal?
Byla to jednoduchá volba, protože rodiče i sestra pracovali ve zdravotnictví. V sanitce jsem se vozil už jako malý kluk. Když naši sloužili, posadili mě k někomu do sanitky a mně se to líbilo odmalička. Tenkrát to bylo samozřejmě něco úplně jiného než dnes.
Jak moc se záchranka proměnila za tu dobu?
To se vůbec nedá srovnávat. Byl jsem úplně první, kdo na rychlou záchranku nastoupil někdy tuším v roce 1975. Před tím jsem jezdil asi tři roky s převozovou sanitkou. Měli jsme tudory, dvanáct set jedničky, jugoslávská íemvíčka (IMV), latvie, renaulty, volkswageny a začalo se to trochu zlepšovat. Ale dřív nebylo v autech vůbec nic. Jako řidič jsem si vzal doktora a sestru z ARO a jezdilo se na jednu směnu od 7 do 15 hodin. Pak se začalo sloužit na dvě směny a o něco později nepřetržitě. Jezdili jsme ve čtyřech - se sanitářem, sestrou a doktorem.
A teď je to pro porovnání jak?
Řidič se sestrou a když je to nutné, tak za nimi v osobním autě systémem rendez vous doktor.
Ale vy v posádce nemáte jen funkci řidiče.
Absolvujeme různé zdravotnické kurzy a jsme platní členové týmu. Musím spolupracovat hlavně se sestrou a řídit se pokyny doktora.
Jak se vyrovnáváte s tou bolestí, kterou kolem sebe vidíte?
Člověk si postupně nějak zvykne. Nejhorší jsou výjezdy k dětem. Na to si nezvyknu asi nikdy. Vryjí se vám do paměti případy, kdy jsme třeba jeli ke třem mrtvým novorozencům za den. Bylo to v pátek třináctého. Na to do smrti nezapomenu.
Kdy vám bylo nejhůř?
Těch situací je hodně. Když přijedete k bouračce se čtyřmi mrtvými lidmi... Ale zaklepou se mnou hlavně děti.
Cítíte stres?
Od dispečerky vím, že jedeme k něčemu vážnému. Při práci samotné pak stres necítím. Když vše dobře dopadne, tak mě to zahřeje. Ale v situacích, kdy to dopadne špatně, stres docela vnímám. Psycholog na školení nám říkal: Nemyslete si, že to, co vidíte, dokážete odbourat, protože zážitky se vám ukládají.
A pozorujete to na sobě?
Já ani ne. Člověk si nesmí špatné zážitky připouštět. Jinak bych takovou práci nemohl dělat. Nevím, neumím to vysvětlit.
Sanitky se zdokonalují, jsou napěchované technikou, baví vás učit se nové a nové věci?
Od letoška zavedli, že musíme absolvovat jednou za tři měsíce přezkoušení z resuscitace. Teď nás čeká přezkoušení z vyprošťovací techniky. Pořád se školíme a ještě mě to nepřestalo bavit. I když mi zbývá osm měsíců do důchodu.
Těšíte se nebo zůstanete?
Těšil jsem se, ale čím víc se ten okamžik blíží, tak si neumím představit, že pojedu naposledy do garáže a na poslední výjezd. Nebo je pro mě nepředstavitelné nepřijít na záchranku. I kdybych do důchodu šel, stejně bych se tam zajel podívat.
Co by vám chybělo nejvíc?
Všechno. Je to jako droga. Já k záchrance nastoupil v osmnácti a těžko se odchází. Pracuju mezi mladými a pořád se asi i díky nim cítím relativně mladý, i když jsem mezi kolegy nejstarší.
Pacienti jsou v posledních letech zhýčkaní, volají si záchranku k banálním věcem, jako je rozškráblá piha. Jak to vnímáte?
Jezdíme k lidem, kteří volají záchranku dvacetkrát do měsíce. Jet k nim musíme. Na místě pak zjistíme, že jsme se hnali zbytečně.
Býváte na tyto "pacienty" naštvaný?
Bývám. Posádka, která jede k banalitě, může chybět někde jinde. Což už se také stalo. Volala nás třeba paní, že se jí špatně dýchá a pak nám řekla, že jen nechtěla sedět ve frontě v čekárně u obvodního lékaře.
Jak se běžní řidiči chovají k šoférům sanitek?
Jak kde. Jedete po Karlových Varech a je to někdy katastrofa. Jedete po Praze a je to lepší. Možná jsou tam řidiči na častější výjezdy rychlé záchranky víc zvyklí. Problémy dělají hlavně řidiči silnějších aut a ti s prominentními espézetkami. Třeba nás začnou v zatáčkách pod nemocnicí předjíždět, pak se někam nevejdou, silnici zablokují a nám nezbývá, než zastavit a chvíli čekat.
Jaké chyby řidiči dělají?
Ve vyhlášce je psáno, aby vozidlo zajelo ke kraji vozovky. Jenže vždycky to pro nás není to pravé ořechové. Kdyby zastavilo třeba uprostřed vozovky a zapnulo varovné blinkry, já ho mohu objet zleva nebo zprava. Myslím ale, že ohleduplnost řidičů vůči nám roste. Do křižovatky, do které vjíždím na červenou, ale raději přibrzdím nebo i zastavím. Protože kdybych se snažil dojet k případu o minutu nebo dvě rychleji, tak k němu také nemusím dojet vůbec.
Hraje roli i to, k jakému případu jedete?
Určitě. K dlouhotrvajícím bolestem břicha nebo ke strženému nehtu jedu jinak, než k dítěti v bezvědomí.
Co děláte, když nepracujete?
Odpočívám, procházím se, něco si přečtu, dívám se na televizi. Běžné zájmy. Mám auto, o které se starám.
