Ve sklárně Koulier začalo nejrušnější období roku, mistři tvoří vánoční ozdoby

  • 0
Víte, kdo je nejzodpovědnější člověk ve výrobě skleněných ozdob? Ani foukačky, ani malířky. Ale až poslední článek řetězu, během něhož pracovníci sklárny Koulier vezmou každou ozdobu do ruky průměrně 32krát.

„Až na posledním pracovišti se z ozdoby odřízne zbytek skleněné tyčinky neboli štylek a opatří se záponkou. Paní, která to dělá, to musí provést naprosto precizně a ozdobu nesmí při odřezávání poškodit. Protože kdyby ji rozbila, přišla by vniveč práce všech lidí před ní,“ vysvětluje Kateřina Šrámková, spolumajitelka sklárny v Oflendě u Hlinska.

„Je to taková manažerka výstupu, nejzodpovědnější člověk, který zároveň provádí vizuální kontrolu kvality,“ popisuje.

Už dva roky Kateřina Šrámková se svým manželem zachraňují tradiční výrobu vánočních ozdob. Rozhodli se tak po zavření jejich oblíbené provozovny v Horním Bradle na Chrudimsku.

„Když tamní sklárna skončila, nenechalo mě to lhostejnou. Chtěli jsme zachránit řemeslo,“ ohlíží se za restartem sklárny, jejíž výrobu přenesli o dvacet kilometrů dál na Oflendu do bývalé truhlárny jejího manžela. Název Koulier v sobě spojuje klasický tvar ozdob a slovo ateliér.

Přežilo jen šest manufaktur

Zruční řemeslníci jsou základem sklárny. „Není to jen o foukačích a malířkách, je to i o stříbření. Každý ze zaměstnanců dělá svoji práci třeba i dvacet let. Nejbližší výroba je ve Dvoře Králové, skláři by museli daleko dojíždět. Museli jsme tehdy jednat rychle, nebyl čas dělat byznysové a marketingové plány,“ vzpomíná Šrámková na živelné období. Technologie nakoupili i z uzavřených provozů. „V Česku bývalo kolem třiceti firem, dnes je tu pouze šest plnohodnotných manufaktur. Lidí, kteří to řemeslo umí, je tak do stovky,“ nastiňuje Kateřina Šrámková, která žije v Krucemburku na Havlíčkobrodsku.

Od roku 2000 je spolumajitelkou zámku Loučeň na Nymbursku a za svoje aktivity nedávno získala ocenění Hrdinka cestovního ruchu a stala se finalistkou ankety Osobnost cestovního ruchu.

Ve sklárně, která se o prvním říjnovém víkendu zapojila do Dnů otevřených ateliérů, už začalo nejrušnější období. „Každá část roku je jiná. Na jeho začátku chystáme nové kolekce na příští Vánoce, připravujeme kolekce pro stálé zákazníky, pak chystáme Velikonoce, na červenec Festival labutí, od května a června intenzivně komunikujeme s partnery, kteří si objednávají ozdoby jako firemní dárek,“ popisuje Kateřina Šrámková. „Největší šrumec je od září do konce listopadu, kdy máme i hodně exkurzí a aktivit,“ shrnuje.

Barvou roku je magenta

Kdo by si myslel, že se v tuto chvíli vybírají letošní trendy, je na omylu. „Už se určují trendy na příští rok. Německá asociace interiérových designérů rozhodla o barevnosti pro rok 2024 – vybrali meruňkovou oranžovou Apricot Crush,“ vysvětluje Šrámková.

Český zákazník však podle majitelky není na aktuální trendy nastavený. „Lidé u nás si nekupují ozdoby podle toho, co je zrovna módní. Češi mají rádi klasické barevné kombinace, tedy bílou, zlatou, stříbrnou, červenou a zelenou. Trendové věci jsou spíš jen doplňkem,“ míní.

Letošní barvou roku je magenta. Hlavní kolekcí Koulieru pro letošek však je nadčasová bílo-zlatá kombinace. Bestsellerem Koulieru je podle majitelky červené srdíčko, ale mají tu i takové ozdoby, které do prodeje nikdy nešly.

„Po smrti britské královny Alžběty II. jsme vyrobili baňky, na nichž jsme rozhodně nechtěli vydělávat, ale uctít její památku,“ ukazuje na koule s portrétem panovnice.

I přes značně pozitivní ohlas na ručně vyráběné ozdoby, které loni zazářily i v Evropském parlamentu, však mluví Kateřina Šrámková o svém cíli stále opatrně.

„Je to dlouhá a finančně náročná cesta, abychom si mohli říct, že jsme řemeslo zachránili,“ poukazuje a zmiňuje tři milníky.

První krok bude splněný, až bude provoz na Oflendě finančně soběstačný. „Druhým krokem bude, až do Koulieru začnou přicházet mladí zájemci o řemeslo. Zatím nemůžeme nabírat a učit nové lidi,“ lituje Šrámková.

„Konečný cíl bude naplněn až tehdy, když tady místo stávajících sklářů bude nová sestava, která postupně nahradí dnešní skláře. Děláme všechno pro to, abychom k tomu dospěli,“ dodává podnikatelka. Letos pomohli Šrámkovým s překlenutím složitého období lidé, kteří poslali v crowdfundingové kampani přes sedm set tisíc korun a předplatili si například originální adventní kalendář. Zásadně tak pomohli firmě s výplatami.

„Doufám, že naše řemeslo nezanikne“

Baňky dokáže udělat třeba jako britské korunovační jablko nebo na něm vykouzlit siluetu pražských Hradčan. Andrea Mudruňková je jednou ze čtyř malířek ozdob, které v Koulieru ručně zkrášlují klasické baňky, ale třeba i zvonky, rybky, a dokonce i labutě.

Ani po dvaceti letech tvoření nejrůznějších vánočních motivů se jí tyto svátky vůbec nezprotivily. „Miluji Vánoce,“ ujišťuje. „Dřív jsem jezdívala i na jarmarky, nabíjelo mě to, baví mě s lidmi komunikovat,“ vypráví.

V práci se rozhodně nenudí, šéfová totiž nosí stále nové a nové nápady. „Většinou přijde s něčím paní Šrámková a pak v sobě nacházíme něco, o čem jsme ani nevěděli, že v nás je. Máme svoji fantazii, většinou se to ještě upravuje, než vznikne finální vzorek,“ vysvětluje Andrea Mudruňková s tím, že konečná podoba vzniká po diskusi o barvách, posypu nebo i tvaru.

V době korunovace britského krále Karla III. vzniklo v Koulieru korunovační jablko s desítkami barevných a čirých kamínků i datem korunovace. Nejdřív si malířky našly podobu toho skutečného jablka na internetu, a než odešly z práce, už posílaly zaměstnavatelce na fotkách svoje návrhy. „Vybrala pak nejlepší motiv, pak jsme ještě upravily barvy a rozhodly, že jej budeme dělat technikou dvojsmoč,“ popisuje Andrea Mudruňková.

Když dostane otázku, na kterou kolekci je nejvíc pyšná, odvětí, že má ráda všechny ozdoby. Jakmile přijde nějaký nápad, tak tím žije. „Mám moc ráda například kolekci Česká louka s lučními motivy. Nebo třeba Tři oříšky pro Popelku,“ přemýšlí.

Úplnou novinkou, která má šanci stát se hitem vánočních trhů v hlavním městě, je tmavě modrá baňka se siluetou Hradčan.

Andrea Mudruňková pracuje v dílně s dalšími třemi kolegyněmi, kvůli exkurzím často i v sobotu. Že by však musel při práci panovat klid, aby se mohly soustředit, to odmítá. „U malování se dá dobře relaxovat. Povídáme si, zasmějeme se, když nám dojde téma, tak si třeba pustíme film a posloucháme zvuk. Vůbec nemusíme být zticha,“ překvapuje. „Jiné je to, když někdo počítá tečky,“ dodává, kdy je potřeba se soustředit.

I ona je součástí příběhu zachráněné sklárny. Pracovala totiž v Horním Bradle a po zániku tamní provozovny se přesunula do nové sklárny Šrámkových v Oflendě u Hlinska. Dojíždí ze Lhůty u Chotěboře, kde s rodinou žije. „Jsem vyučená pánská krejčová, po mateřské jsem hledala práci, a tak jsem to zkusila v Horním Bradle. Pak už jsem u ozdob zůstala,“ zmiňuje. „Doufám, že naše řemeslo nezanikne a bude pokračovat dál,“ přeje si malířka ozdob, aby mohli skláři foukat, stříbřit, malovat a vymýšlet další kolekce. (bar)