Tři sta dobrovolníků po vedením francouzského umělce Oliviera Grossetéte v sobotu na nivě u zámku ve Žďáru nad Sázavou postavilo dvacet metrů vysoký monument z lepenky, připomínající kopuli barokní věže.
V neděli odpoledne po šestnácté hodině bude lepenková stavba opět zbourána a recyklována. Pojivem lepenky byly pouze papírové a polypropylenové lepicí pásky. Stavba v nejširším průřezu má průměru 15 metrů. Na stavbu bylo použito dva tisíce krabic a třicet kilometrů lepicích pásek.
Dobrovolníci pod taktovkou autora projektu pracovali na stavbě přibližně deset hodin. Pak byla stavba ukotvena pomocí lan a nasvícena reflektory, takže ji lidé mohli obdivovat i v noci.
Ke stavbě posloužila lepenka
Dílo ze speciálního zpevněné lepenky bylo postaveno pod hrází Konventského rybníka na terase před Muzeem nové generace u zámeckého areálu. Samotné stavbě předcházely týdenní workshopy na kterých tým autorů pod Grossetéteho vedením připravoval jednotlivé fáze stavby věžovité členité stavby s klenutými nosníky.
„Důležitá není finální podoba projektu, ale naopak proces kreativní práce s lidmi a workshopy. Nejkrásnější věc pro umělce je navrhování projektu, vytváření designu. Na konci projektu se demoluje pouze stavba, nezničí to ale proces tvoření, který lidé společně zažili. Vytváření něčeho společného lidmi je důležitější než výsledek. Všichni dělají na něčem, co zmizí, ale spojí je to,“ řekl před zahájením stavby Grossetéte.
Umělce do Žďáru pozval majitel zámku Constantine Kinský. Ten sám byl také po celou dobu aktivně zapojen do stavby monumentu. Vlastní sestavování věže z jednotlivých částí se podobalo stavbě z mamutího lega. Lidé z přípravny přinášeli jednotlivé cihly z lepenky a z nich u věže sestavovali složitější komponenty. Ty pak doplňovali do stavy.
Stavělo se naopak
Budování monumentu se dělo opačným způsobem, než při běžných stavbách. Svrchu dolů. Nejprve byl postaven vlastní vrcholek věže, pod který potom tvůrci podsouvali další a další patra, až stavba dosáhla dvaceti metrů výšky a váhy více než dvou tun. Právě společné zvedání věže do výše ramen dospělého člověka bylo v každé fázi stavby vrcholným momentem napětí i výtrysku radosti. Vyžadovalo totiž dokonalou souhru, aby se stavba nezbortila.
„Jedna, dva, tři!“ odpočítával Grossetéte s megafonem. Všechno kontroloval. Správně držení nosníků, dostatečný počet zdvihačů i jejich předpokládanou sílu. Lidé pak objali sokly sloupů stavby a celou ji jedním rázem zvedli do výše ramen. Při posledním zdvihání, kdy už měla stavba takřka finální váhu, jich zvedalo monument více než sto. Každý zdvih trval několik vteřin, při kterých další podsouvali připravené dílce dalšího patra pod nosníky spodní části.
Každý zdvih byl hned napoprvé úspěšný. A čím více stavba rostla, tím větší potlesk se ozýval. Lidé po zdvihu věže o další patro tleskali sami sobě, opojeni euforií ze společné energie a takřka rytmické fyzické práce, prosycené adrenalinem.
V sedm bylo hotovo
A kolem sedmé večer bylo konečně hotovo. Poslední zdvih, vsunutí výztuh a – a opět oblepování kilometry pásek. A mohutný muž Constantine Kinský se rozzářil, zahleděl se do výše dvacetimetrové klenby a zvolal v žertu: „Jé, já si tam nahoře zapomněl nůžky!“
Do noci proudily k zámku skupiny lidí, aby si prohlédly monument, jehož stavba – tak jako krása asijské pískové mandaly - je tak krátká: jenom necelých dvacet hodin...
Devětačtyřicetiletý pařížský rodák Olivier Grossetéte se se svým dílem představil v České republice nyní ve Žďáru poprvé. Svou stavbou věže u zámku vzdal hold dílu Jana Blažeje Santiniho, autora sousedního slavného chrámu sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře.
Hold pomíjivé krásy a současně pocty lidem, kteří dokážou spolupracovat.
