„Vrátil jsem se do rodného kraje, o to to bylo lehčí. Nepřekvapily mě třeba žádné nářeční prvky. Zároveň nejsem úplně doma, protože Veselí už je takzvaně „za Žďárem“. Jezdíval jsem sem před lety občas zastupovat ještě pátera Weigla, nešel jsem tedy úplně do neznáma,“ říká šestašedesátiletý kněz, který je díky svému celoživotnímu nadšení pro pěší poutě znám také jako poutník Jan.
„Když jsem chodíval jako malý ze Slavkovic do Jam do kostela, viděli jsme kostel v Novém Veselí i věž bohdalovského kostela v dáli před sebou,“ vzpomíná na dětství.
Mons. Jan Peňáz
|
Když jsem pročítal vaše osobní webové stránky, narazil jsem na vaši teorii o nestejně velkých třetinách farníků. Můžete mi to vysvětlit?
Poprvé jsem to zveřejnil před deseti roky, když jsem odcházel z Velkého Meziříčí. Člověk to vidí většinou až při pohledu zpět. Ve farnosti, kterou výměna kněze postihne, je třetina lidí, kteří ji přijmou s velkou lítostí. Druhá třetina lidí si oddechne, protože v každé farnosti jsou pochopitelně lidé, kterým farář „nesedne“. A třetí třetina jsou lidé, kteří vždycky půjdou se svým duchovním pastýřem. Na třetí třetině vždycky záleží, nejen v hokeji, ale i ve farnosti. V Mostištích mi po mši jeden desetiletý ministrant říkal. „Pane děkane, já jsem ta třetí třetina, budu ministrovat dál.“
Má vůbec kněz možnost nesouhlasit s rozhodnutím biskupa, který ho pošle sloužit na jiné místo v diecézi?
Ano, může mít pádné důvody zdravotní, nebo třeba proto, že má ve farnosti příbuzné. V zásadě však slibujeme biskupovi poslušnost.
Předpokládám, že jako poutník se budete do Křtin pořád vracet.
Už loni jsem tam byl při cyrilometodějské pouti, vlastně už jako host. Byl to zvláštní pocit spát ve svém pokoji, kde jsem bydlel devět let a který už byl vyklizený pro mého nástupce. Křtiny jsou na naší poutnické trase z Netína přes Meziříčí, Tišnov na Velehrad. Teď jsme ji prodloužili až do Nového Veselí, to je osmnáct kilometrů navíc. A možná začneme už na historické hranici Čech a Moravy a zároveň diecéze. Mezi Sirákovem a Újezdem, který patří do mé farnosti, totiž stojí cyrilometodějská lípa. Chtěli bychom začít tam, to znamená plus dalších pět kilometrů, celkem to bude na Velehrad asi 170 kilometrů. Nechodíme tam ale na začátku července při hlavní pouti, ale na konci srpna. Od pondělí do soboty.
Kolik vás obvykle chodí? A už jste „Veseláky“ nadchl pro pěší poutě?
Někteří místní už s námi chodili dříve. Loni nás vyšlo z Veselí kolem dvaceti, v Netíně už nás bylo čtyřicet, v Meziříčí padesát, na Velehrad nás přijde třeba 250. Sléváme se postupně do jednoho proudu, někteří naopak nejdou celou cestu a skončí dříve.
Kolik poutí při všech těch všedních starostech ve vašich farnostech vůbec stihnete?
Obvykle tři poutě za rok. Snažím se držet tu velehradskou, i organizačně. Další je z Hostýna na Velehrad, pak je také svatováclavská pouť, kdy se chodí naopak z Velehradu na Hostýn. Jelikož v Novém Veselí je kostel svatého Václava, musíme to nějak přizpůsobit naší hlavní pouti. Co je pro Poláky Čenstochová a pro celou Evropu nebo dokonce svět svatý Jakub v Compostele, mohl by být pro Moravany a Slovany Velehrad. Od nás se to dá při střední zátěži ujít.
Ví se o vás, že jste absolvoval i dálkové poutě do Říma nebo německých Cách. Navštívil jste i další slavná místa?
Do Říma i do Cách jsme šli jednou. Jednou jsem se také do Cách vydal na etapy - ze Křtin jsme došli do Rozvadova, pak už jsme přejeli a pěšky došli až závěr. Byl jsem na více místech, ale to už autobusem nebo letadlem. Do Compostely jsme šli jen deset kilometrů z posledního parkoviště, což nic není. Poutnický list tam získá jen ten, kdo ujde nejméně sto kilometrů pěšky nebo je ujede na koni, případně aspoň 200 km na kole. Musíte tam mít kontrolní razítka a musí tomu odpovídat čas. Jsou tam na to přísní, kontrolují to.
A kam byste se chtěl ještě vypravit?
Byl jsem vícekrát v Čenstochové, ale ne pěšky. Odsud je to nějakých 400 kilometrů, to je cesta tak na dva týdny. Byla by to taková kající pouť, protože se říká, že Panna Maria má na obraze dva šrámy od husitů, jiní však tvrdí, že to bylo od jiných loupežníků z té doby. Nebyl jsem v mexickém Guadalupe na nejnavštěvovanějším poutním místě světa. Lákala by mě i místa v Litvě nebo na Ukrajině. V poslední době ožívá norské poutní místo Nidaros u Trondheimu. Je spojené s králem Olafem, který zavedl na severu křesťanství. Až do reformace byl Nidaros oblíbeným poutním místem, nedávno jej zase obnovili. Už existuje švédská cesta, lidé po ní chodí, ale je to od nás dva tisíce kilometrů.
Už jste nějakou pouť z nějakého důvodu, jak se říká, zabalil?
Bohu díky ne. Když jsme šli do Cách, vzpomínám si, že jsem měl takové myšlenky. Šli jsme z Velkého Meziříčí do Prahy, kde nás měl „odstartovat“ pan kardinál Vlk. U Kolína už jsem trpěl puchýři, ale musel jsem do Prahy dojít, protože za námi měli dojet lidé z Meziříčí. Zatímco pan kardinál si i ve svých letech při mši normálně klekl, já se těžko zvedal. Vzdát jsem chtěl i u hranic, to jsem si zase říkal, že musím dojít aspoň k „čáře“ a pak si budu puchýře léčit někde v Bavorsku třeba v klášteře. Měli jsme naštěstí dva dny pauzu na první německé faře za Rozvadovem, kde se to spravilo a splasklo, a mohl jsem pokračovat.
Zdá se mi, že fenomén pěších poutí v posledních letech ožívá. Různí poutníci o tom vydávají knihy nebo přednáší a dávají o sobě vědět na sociálních sítích. Vidíte to podobně?
Ano, vychází různé knihy. My jsme třeba popsali cestu do Cách i s časy, kdy jsme do jaké vesničky přišli. Z cesty do Říma v roce 2000 jsme vydali zkušenosti dobré a zlé. Osvědčila se nám cibule, protože se nekazí, má vitamíny a dá se dát do všeho - do paštiky, polívky, k sýru a podobně. Naopak dvanáctý den se začal kazit náš český chleba, co jsme vezli doprovodným autem. I když byl dvakrát pečený, dvanáctý den zbylé bochníky zplesnivěly.
Čím to je, že se lidé vrací k poutím? Může za to i přetechnizovaná a uspěchaná doba?
Ano, říká se „jdu si vyčistit hlavu“. To se mě netýká, protože mám coby organizátor odpovědnost, ale když člověk přijme řád, tempo a jde ve skupině a nevadí mu to, nemusí na nic myslet. Denní etapu míváme dlouhou dvanáct hodin včetně zastávek, vychází to asi na tři kilometry za hodinu, což se dá.
Chodí s vámi i ateisté?
Ano. Není jich moc, ale chodí.
Jednu věc mi vysvětlete: v České televizi jste kdysi vzpomínal, jak jste coby kluk chodil na pouť na Zelenou horu a jak vám z toho vždycky bylo špatně.
Chodívali jsme přes celý Žďár z nádraží, kam jsme z Radňovic nebo Veselíčka dojeli vlakem. Bylo to úprkem, samotný závěr do kopce. Z toho mi bývalo špatně, až jsem v kostele vždycky dostal takovou tu zdravou lesní barvu.
Očividně vás tahle zkušenost neodradila.
Ne. Už za minulého režimu jsme se v kraji pod Brnem snažili nějaké aktivity oživit, třeba se sešly tři dědiny u nějaké kapličky. Zvýšeným zájmem o poutě se oživují trasy, jakými chodívali naši předkové.
Na fotkách je vidět, že chodíte s poutnickou holí. Kolik už jste jich spotřeboval?
Už mám asi třetí lískovou hůl. Bylo zvykem si na hole dělat značky, já je dělám po pídích. Vysledoval jsem, že se hůl odírá asi tempem jeden centimetr za 250 kilometrů.
Chodíte po staru podle map, nebo si pomáháte chytrými technologiemi?
Dříve jsme „džípíesky“ k dispozici neměli. Teď už trasy známe. Občas někde na Velehrad objevíme nějakou zkratku. Ale musíme dávat pozor na ono známé: Tato zkratka je sice delší, ale vede o to náročnějším terénem. To je ze života. (směje se)
Máte spočítané, kolik jste při poutích nachodil kilometrů?
Loni jsem překročil metu deset tisíc kilometrů, ale neeviduji to úplně přesně. Řím, Cáchy, z Vysočiny na Velehrad asi šestnáctkrát, z Hostýna na Velehrad, což je asi sto kilometrů, už celkem dvacetkrát. Pomalu to přibývá.
Na Zelené hoře jste se letos v květnu zúčastnil obnovení krojové pouti. Líbí se vám taková myšlenka?
Bylo to promyšlené. Komedianti u zimního stadionu ještě byli potichu, takže bylo u kostela slyšet cimbál a housličky. Na květnový svátek, kdy mají lidé volno a bývá už teplo, je to vhodné. Sám jsem byl překvapen, kolik tam bylo lidí z Vysočiny. Říká se, jaké jsou tady chudé kroje, ale to není pravda, a hlavně je to tu lidsky bohaté.
Z vašeho životopisu mě zaujalo, že jste studoval ve francouzském Dijonu. Jak to šlo za totality zařídit?
Už za první republiky dávali Francouzi stipendia československým studentům. To trvalo až do Mnichova. Mezi studenty byl tehdy i Čestmír Císař, a když byl v šedesátých letech dva roky ministrem školství, tuto možnost obnovil, než se to za Biľaka zase zaseklo. Pro mě to byla výhra, kluk z vesnice se dostal do svobodného světa, v roce 1970 jsem v Dijonu maturoval.
Co v blízké době plánujete?
Připravuji pro obec Jámy popis rozhledu z kopce Vejdoch, který je mezi Jámami, Veselíčkem a mými rodnými Slavkovicemi a kde bude letos v září odhalen kříž, Strom života. Z pískovce jej vytvoří akademický sochař Petr Váňa. Z Vejdochu je vidět víc než čtyřicet vesnic, komínů, měst a tak dále. A navíc odtud vidím celou svoji farnost. Také se snažím ve farnosti dělat každý měsíc přednášku nějaké zajímavé osobnosti.
Potkal jste se už v Novém Veselí s prezidentem Milošem Zemanem, který má byt ve tvrzi jen kousek od vaší fary?
Ne, já tady nastoupil až od srpna, tedy pro prezidentově dovolené.
Jaká je vůbec atmosféra v Novém Veselí? Diskutuje se o politice? I podle výsledků prezidentské volby bylo znát, že tu Miloš Zeman neměl tak velkou podporu jako před pěti roky. V názorech na prezidenta se Češi hodně rozchází, rozděluje společnost.
Tato otázka je zajímavá a častá. A dostávají ji i další. Náš starosta už někomu odpovídal: Je to tady asi jako všude jinde, je to rozdělené zhruba napůl. A myslím si, že to platí. To téma tady není o moc živější a ani nejsou lidé lhostejní. Vždycky jsou důvody pro a proti. My se modlíme za své představené, tedy naše církevní hodnostáře, i představitele politické. Snažím se to brát pozitivně a trošku smířlivě. A taky biblicky: podle apoštola Pavla se máme modlit za své nadřízené.
