Letos devětaosmdesátiletý jihlavský architekt Zdeněk Baueršíma v říjnu 2018...

Letos devětaosmdesátiletý jihlavský architekt Zdeněk Baueršíma v říjnu 2018 převzal prestižní Cenu Jože Plečnika za přínos architektuře a stavitelství. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Museli jsme použít materiály, i když se nehodily, popisuje nestor architektury

  • 0
Architekt Zdeněk Baueršíma je ve své profesi na Vysočině nestorem. Jihlavský rodák má za sebou kolem 250 realizovaných návrhů po celé republice. Mnohé z nich jsou stavby velice známé. Přitom začátky neměl z politických důvodů snadné. I když mu bylo už 89 let, je ve svém věku stále aktivní a tvůrčí.

„Mě pracovat baví. Pracovitost a skromnost, to je moje životní motto. Faktem ale je, že jsem zdědil po matce a dědovi dlouhověkost. Moje matka byla čiperná do 95 let. Bráchovi je 92 let a aktivní byl donedávna taky. Žije ve Švýcarsku, v Bernu, byl profesorem na univerzitě, do pokročilého věku hrál tenis,“ vykládá Baueršíma.

Máte nějakou zvláštní životosprávu?
Jím všechno. Nekouřím, nepiju alkohol. Vypiju třeba čtyři deci vína za rok. Na oslavě jsem pil mošt, protože mi chutná. (smích)

Když jsme domlouvali rozhovor, tak mě zaujalo, že jste stále říkal: v ten den nemám čas, ten další taky ne... Pořád aktivity...
Jsem už dvacet let v komisi soutěže Stavba Vysočiny. Oni mě vždy vyzvou na jaře, mají obavy, jestli jsem ještě schopen. Když hodnotíme třeba nějaké rozhledny, tak já jsem ale vždycky první nahoře. (smích) Dříve jsem se hodně zabýval i památkami, přednášel jsem na seminářích. Pořád projektuji.

Jako architekt jste se dostával i k obnově památek...
Na jihlavském náměstí jsem dělal rekonstrukce asi pěti baráků. Tam jsme dělali nové technologie, zpevňování kleneb zavěšenými skořepinami. Dělal jsem na náměstí tehdejší Dům odívání, pozdější Tuzex, lékárnu – tam malovala Míla Doleželová velkou fresku…

S Mílou Doleželovou jste spolupracoval častěji?
Ano, například pro dnes už zbouranou restauraci hotelu Jihlava na sídlišti Březinky, kterou jsem navrhoval, dělala velkou nástěnnou malbu. Jsem z posledních pamětníků, co s ní spolupracovali. Připravovali jsme spolu například motiv pro obraz Křížové cesty. Dělal jsem stavbu kulturního domu v Litohoři, tam pracovala se svým manželem Jiřím Marešem na velké fresce. Mám na ni velmi dobré vzpomínky. Zaujala mě tedy nikoli tím, že ráda pila a byla veselá, to byla známá věc, ale všechno procítila, promýšlela do hloubky. Nevytvářela klišé.

Když měla dělat do Prahy na Václavské náměstí velký obraz do foyer domu (Českého svazu výrobních družstev – pozn. red.), který měl mít 333 figur, dělala v té době i na Litohoři. Tehdy nejdřív říkala: Já teď dělám nějakou p*del Litohoř, já nemám na Prahu čas. Pak se nějak naštvala a na překližku namalovala, jak by si obraz představovala, a tu vypsanou soutěž na ten obraz vyhrála. Jenže ten obraz se nevešel do jejího ateliéru. Dělala v pokoji, kde byla 2,6 metru výška. Tak jsme jí s kolegou architektem udělali ateliér ze stodoly. Ten už měl dobrou výšku. Hodně pracovala v noci a Jiří Mareš ji tam chodil kontrolovat. Bylo tam dvoje lešení, aby nespadla. On měl strach, aby nepila a nezamotala se jí třeba hlava. Když dělala nějaký portrét nebo část, třeba ruku, tak si to namalovala na papír, přenesla to na obraz a pak hodila pod sebe. Jednou z těch jejích skic udělali výstavu. A v těch papírech měla zabalenej alkohol. Tak tam Mareš chodil a šmátral, jestli tam alkohol nenajde.

Zdeněk Baueršíma

  • Narodil se 21. března 1934 v Jihlavě.
  • V roce 1953 nastoupil na ČVUT v Praze na fakultu architektury. V posledním semestru musel studium předčasně ukončit, završil jej až po roce 1968.
  • Vojnu strávil u PTP.
  • Pracoval u státního podniku Stavoprojekt.
  • Věnoval se atletice a házené.
  • Má na kontě 250 realizovaných projektů, například lázeňský dům Curie v Jáchymově, Dům odívání a banku ve Znojmě, divadlo v Třebíči, kulturní dům v Litohoři či dům Pozemních staveb v Jihlavě.
  • Je držitelem Ceny Jože Plečnika za celoživotní přínos v oblasti architektury a stavitelství.

Vy jste chtěl být od dětství architektem?
Já jsem od dětství dobře maloval. Dokonce jsem vyhrál nějakou soutěž, ve které bylo asi 43 škol – to bylo někdy v roce 1942. Pan učitel mi říkal, že bych měl dělat něco do umění. Jenže rodiče mě v tom nepodporovali – že moc maluju a neučím se. Tak jsem to přerušil a už nemaloval. Až když jsem se hlásil na vysokou školu – na tělovýchovu, protože jsem dělal sport – tak profesorka potkala mou matku a říkala jí, ať nechodím na tělovýchovu, že si zlomím nohu a budu vyřízenej. A že prý docela hezky kreslím, tak bych mohl dělat architekturu.

To byl dobrý impulz. (smích) První rok jsem se na fakultu architektury nedostal z politických příčin, to byl rok 1952. Druhý rok už jsem se dostal. Přijímačky byly tvrdé, maloval jsem plastiku – hlavu Danta Alighieriho. Pak byla volná kompozice: navrhnout vjezd do barokního velkostatku. Při pohovorech se ptali, co říkám na Václavské náměstí? Tak jsem řekl, že je zajímavé, že v čele je muzeum a Myslbekův svatý Václav a umocňuje to prostor, který není rovný, ale vznáší se.

Uspěl jste?
Za to mě pochválili, a tak jsem se dostal na architekturu. Já ji vnímám jako obor, který zasahuje i do sociologie, hudby, výtvarného umění... Proto je dobré, když se architekt zabývá i dalšími obory. Mám velice rád hudbu. Na vojně jsem vedl pěvecký sbor. Bohužel jsem měl později smůlu, že jsem dirigoval na neoficiálním pražském majálesu a zrovna mě při tom nafilmovala televize. Mělo to dohru, že jsem pak zřejmě právě z toho důvodu musel přerušit školu.

Jak ten majáles vypadal?
Tehdy chtěl Čepička (ministr národní obrany – pozn. red.) prodloužit vojnu, tak si pamatuju hesla, co tam byla: „Marie Terezo, obrať se v hrobě, sedm let sloužím, tak jako tobě. Ještě jeden Čepička, budeme tam odmalička. Vole, vole, uč se pánem, budem jezdit tatraplánem.“ A podobná hesla se tam křičela. Z oken to snímaly kamery. Pak jsem se díval na večerní zprávy v televizi a byl tam na mě půlminutový záběr, jak diriguji. To bylo u vstupu do staré fabriky Koh-i-noor. No a dalším důvodem k ukončení školy bylo, že jsem měl návštěvu ze západní zóny Německa.

Měl jste tam přízeň?
Dva bratrance, strýce a tetu. Udržovali jsme s nimi živé spojení. Tehdy se vždycky muselo do dotazníků psát, jestli máme příbuzné v zahraničí. Já jsem vždycky napsal ANO. Kompenzoval jsem to tím, že jsem měl ještě jednoho strýce, kterého jsem nikdy neviděl, a ten byl v Rusku. Dostal se tam jako legionář, oženil se tam a zůstal. Někde na Sibiři, lovil tam medvědy. Tímhle strýcem jsem to vybalancoval.

Jak jste se vyrovnával s tím, abyste mohl svobodně tvořit v padesátých letech?
Když jsem přišel na fakultu, vládl tam socialistický realismus. Ale naštěstí jen asi tři čtvrtě roku. Přišel Chruščov, odsoudil éru Stalina, a to byl konec socialistického realismu.

To oživení k nám ale přišlo se zpožděním, ne?
Ne. Všichni profesoři, co nás učili, byli funkcionalisté. Ti si oddechli a na fakultě začala nádherná euforie. Pamatuji si, že jsem dělal interiér přístaviště na Vltavě. Učil nás i jeden ruský emigrant, jmenoval se, myslím, Varanovský, a ten zbožňoval secesi. Přišel za mnou a říká: Hele, tady by měly v té čekárně být hodiny. A namaloval mi tužkou, kde by měly být. A druhý asistent, který měl modernější přístup, na mě zařval: Co to je tady? A já říkal: Mně to doporučil pan Varanovský. Střetávaly se tam různé proudy.

Jednou se všichni architekti Stavoprojektu museli zúčastnit výběrového řízení na Dům politické výchovy pro Okresní výbor KSČ v Jihlavě. Namaloval jsem to a oni mě bohužel vybrali. Jenomže jsem tam neměl kladivo a srp.

Zdeněk Baueršímaarchitekt

Pracoval jste převážně v podniku Stavoprojekt. Tam jste se musel srovnávat s omezeními...
Stavoprojekt byl zatížený diktátem dodavatelů, což byly Pozemní stavby. Dělali jsme třeba přízemní stavbu, nějakou kotelnu, a museli tam použít těžké sloupy, které by unesly 12 pater, protože oni potřebovali, aby to bylo co nejdražší a splnili normy. Museli jsme používat předepsané materiály, i když se k projektům nehodily. Jedním z mých posledních projektů bylo divadlo v Třebíči. To už jsem já před odchodem do důchodu úplně nedokončil. Pak mě po roce 1989 obvinili, že jsem nechal zbourat kvůli stavbě divadla sokolovnu. Ale já vůbec nevěděl, že tam sokolovna na místě stavby předtím byla. Já dělal projekt na urovnané staveniště, obrovské zarovnané plato. Takže jsem byl lump. Ale já jim řekl, že jsem byl šťastný, že jsem jako architekt mohl dělat zajímavou atraktivní stavbu divadla.

Kolik staveb jste navrhl?
Někde jsem to počítal – kolem 250 realizací. Hodně jsem spolupracoval s umělci, třeba s kovářem Habermannem, se sklářem Svatoplukem Kasalým. Když jsem kreslil návrh interiérů, tak už jsem taky naznačil, jaký obraz nebo výtvarné dílo by tam mělo být. Jednou se všichni architekti Stavoprojektu museli zúčastnit výběrového řízení na Dům politické výchovy pro Okresní výbor KSČ v Jihlavě. Namaloval jsem to a oni mě bohužel vybrali. Jenomže jsem tam neměl kladivo a srp. Tak jsem ho namaloval a oni říkali: Je malý, musí být mnohem větší. Tak jsem ho tam namaloval obrovskej!

Kolegové vám říkají Baušo. Co znamená, když říkají „Nebaušuj!“?
Nebuď tak rychlý. Všechno jsem dělal hrozně rychle. (smích)

Vy jste byl nestraník. Vstoupit do strany vás netlačili?
Nikdy. Jako voják jsem byl u PTP, stavěl jsem například letiště v Náměšti nad Oslavou. Protože můj bratr Ivo v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Působil v Bernu, kde založil observatoř. Objevil se svým kolegou Paulem Wildem čtyři nebo pět planetek – jmenují se Jihlava, Sázava, Želetava, Boubín. Byl astronomem, zabýval se družicemi, dělal asistenta profesorovi Bucharovi, což byl náš významný astronom. V Jihlavě můj bratr seřizoval dalekohled na hvězdárně na Domě odborů – to bylo ještě před jeho emigrací. S bratrem jsme se viděli až po třinácti letech po jeho odchodu z republiky.