„Rychlou chůzí v terénu se člověk zahřeje. A prsty u rukou potřebuji pořád volné,“ vysvětluje psovodka České společnosti ornitologické (ČSO). Během své práce bere do rukou každou chvíli přístroj GPS, aby kontrolovala postup územím, jež je třeba prohledat. Na obrazovce vidí i trasu svých dvou čtyřnohých pomocníků – šestiletého Vikyho a tříleté fenky Irbis, kteří mají na obojcích GPS lokátory.
V pondělí dopoledne, kdy Kláru Hlubockou doprovázíme, je průzkum veden v okolí vesnice Benátky, místní části Ždírce nad Doubravou na Havlíčkobrodsku. Tam byl před týdnem pracovníky Správy chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy objeven přiotrávený orel mořský, jehož se naštěstí včasným zásahem povedlo zachránit. Na vině byl pravděpodobně zakázaný jed karbofuran, stejně jako v případě otráveného orla mořského a káně lesní u Osové Bítýšky na Žďársku z téhož dne. Tito dravci však byli objeveni již mrtví.
„V první fázi se vždy prohledává nejbližší okolí nálezu. Tady u Benátek jsme už minulý týden prošli trasy ve zhruba půlkilometrovém okruhu,“ popisuje Hlubocká, která je v tuzemsku jedinou specialistkou na vyhledávání otrávených návnad a jejich obětí.
V další etapě se rádius pátrání rozšiřuje, takže nyní se s námi psovodka vydává i do vzdálenějších míst, ač je pravděpodobné, že pachatel už stihl po zveřejnění případu návnady odstranit. „Naším úkolem je najít případně další mrtvá zvířata, aby se zabránilo řetězci otrav,“ říká Hlubocká. Karbofuran totiž může zabít postupně několik živočichů. Jed například pozře liška, uhynulou lišku dravý pták, na jeho mršině si pak může „pochutnat“ ještě další tvor.
Výcvik psů je náročný, trvá několik let
Chesapeake Bay retrívři Viky a Irbis jsou vycvičeni k tomu, aby vyčenichali jakékoliv mrtvé zvíře. Nález poté přiběhnou štěkotem oznámit Kláře Hlubocké, která vyhodnotí, zda by mohlo jít o otravu. „Mám-li podezření, že to otrava je, volám policii, která si případ přebírá do svého šetření. My jsme jen složka, která pátrá v terénu,“ přibližuje.
Na své čtyřnohé parťáky nedá žena dopustit. Plemeno, jež pro svoji práci používá, sice moc známé není, má však pro tuto činnost skvělé předpoklady.
„Jsou to velmi vytrvalí a odolní psi. Budou klidně pracovat doslova do roztrhání těla. Mají lovecký nos, ale zároveň ovladatelnost retrívra,“ vyjmenovává pozitiva psovodka, jež toto plemeno zná z dob, kdy se věnovala dobrovolnému záchranářství a pátrala po ztracených lidech. Od roku 2017 pracuje pod hlavičkou ČSO a hledá jen zvířata.
Výcvik psů je podle ní náročný, trvá roky a ani tříletý jedinec ještě pořád není úplně „hotový“. Jejich učení však nefunguje jako dril, spíš na principu pozitivní motivace. Pes se postupně učí jednotlivé cviky, za jejichž splnění inkasuje pochvaly a odměny. Cviky se nakonec propojí. Zvíře už ví, co má najít, i jak to oznámit. „Při takové práci je pes prostě nenahraditelný,“ míní psovodka.
Traviči mají v oblibě otevřené plochy
Konkrétní lokality, kde má v širším okruhu nálezu psí jednotka hledat, vybírá Klára Hlubocká podle svých zkušeností; roli hraje rovněž aktuální směr větru.
„Traviči si většinou vybírají místa v blízkosti cest, protože často přijíždí autem, zároveň ale dál od zástavby, aby nebyli při své činnosti spatřeni,“ líčí Hlubocká.
Jde obvykle o místa na volné, otevřené ploše – na louce či poli, kudy lidé běžně nechodí a kde dravec návnadu z výšky snadno spatří. A liška, či jiné zvíře, na nějž traviči cílí, ji tam snadno dohledá.
„Kontrolujeme i oblasti podél potoků, řek, kolem rybníků, prostě u vody. Má zkušenost je, že otrávená zvířata se k vodě stahují,“ popisuje pracovnice ČSO, zatímco její psi pečlivě zkoumají okolí potůčku tekoucího mezi poli a loukami.
Pořádně velké zásoby vody
Že by Viky a Irbis prchali za zvěří, se podle ní nestává, oba retrívři se zaměřují na mrtvá zvířata. Stejně tak nemá jejich majitelka obavy, že by sežrali otrávenou návnadu. Psi jsou vycvičení a u nálezu se ostatně ani příliš nezdržují, hned jej běží ohlásit.
Největší „travičská sezona“ je podle ornitologů právě nyní, v zimě. Dravci i zvířata obecně mají nedostatek potravy, takže rádi vezmou zavděk návnadou – jed bývá umístěn v mase či vnitřnostech. Návnada je navíc v zimní krajině pro živočichy lépe viditelná a v přírodě se toulá méně potenciálních svědků než třeba v létě.
Práci za snížených teplot Viky a Irbis zvládají s přehledem, i když mrazy pro pátrání ideální nejsou. „Mráz psy samozřejmě v nose trochu štípe, přece jen pachy nasávají velmi intenzivně. Nejlepší jsou pro ně teploty od nuly do zhruba deseti, patnácti stupňů. Třeba i mlha, lehký větřík,“ vypočítává psovodka s tím, že dlouhodobá práce venku se nedoporučuje, když je méně než minus deset stupňů. To by pes neměl pracovat víc než půl hodiny.
Pro Vikyho a Irbis nosí jejich majitelka kromě jiného pořádné zásoby vody. Neboť právě vlhký čenich je pro správné vnímání pachů důležitý. Oba psí pracanti to ihned dokládají a hltavě ze skládací misky pijí přinesenou vodu, ač je venku minus osm stupňů.
Klára Hlubocká má při sobě vždy také zásobu pamlsků – jako odměnu za dobrou práci. „Je to maso ze statku, kde produkují vyzrálé hovězí, a já od nich beru různé odřezky. Když to vařím, je to vůně, že by si člověk dal taky,“ směje se psovodka.
„Díky nálezům další zvířata zachráníme“
V jejím batohu nechybí ani gumové míčky, s nimiž si mohou psi během pauz hrát, aby se mezi náročnou činností odreagovali. „Dnes jsme nic nenašli, tak je to trochu znát, začínají se nudit. Každý nález je totiž moc těší, ostatně jsou za něj i pochváleni a odměněni. Ví, že se jim námaha vyplatí,“ říká Hlubocká.
Činnost v terénu trvá obvykle několik hodin, podle počasí i situace. Psovodce však tyto náročné podmínky nevadí. „Pro mě je to splněný sen. To, co mě nejvíc baví a naplňuje, se stalo mou prací,“ pochvaluje si pětačtyřicetiletá žena a s úsměvem přiznává, že když musí usednout k související administrativě, už tolik nadšená není.
Dost času tráví i za volantem, neboť její působnost je napříč republikou. Naštěstí žije v Pardubicích, tedy ve střední části Česka. Na Vysočinu však míří poměrně často – právě v tomto kraji totiž bývá, ještě s Jižní Moravou, otrav nejvíce.
Ač se Klára Hlubocká setkává ve svém zaměstnání s mnoha mrtvými tvory, splíny z toho zatím nemá. „Beru to tak, že díky těmto nálezům se nám třeba povede nějaká další zvířata zachránit. O případech je třeba mluvit, musí fungovat osvěta. Čím víc lidí bude vědět, že se takovéto skutky dějí a jsou protiprávní, tím větší je šance, že se pak povede s pomocí veřejnosti najít viníky, a odradit tak od takového jednání případné další pachatele,“ uzavírá psovodka.
Potom koukne na GPS a vydává se na další část své rozplánované pochůzky. Viky a Irbis, občerstveni vodou a krátkým povyražením s míčky, se nadšeně rozebíhají do zimní krajiny, aby dělali svoji práci.
Případy otravy ptáků a zvířat na Vysočině
|
