Během více než dvacetileté historie chovu těchto vzácných šelem se už v Jihlavě narodilo dvaadvacet mláďat. Tři zatím poslední koťata přišla na svět letos 6. května. „Jsou to dva kocouři a jedna samička,“ říká mluvčí zoo Martin Maláč.
Mláďata se narodila zkušené jedenáctileté Adě a o dva roky staršímu Makanovi.
O uplynulém víkendu byla malá samička pokřtěna. Dostala jméno Annapurna, po jedné z himálajských majestátních osmitisícovek. Její sourozenci na jména zatím čekají.
„Samičku si chceme nechat u nás v zahradě do chovu. Dvě dospělé samice, které v zoo máme, už jsou poměrně staré. Annapurna by měla být pokračovatelkou chovu těchto nádherných šelem u nás,“ dodal mluvčí.
Zatímco s malou levhartí slečnou by se návštěvníci jihlavské zoo měli potkávat i v dalších letech, její bratři zřejmě poputují do některé ze světových zahrad. „Kam to bude, určí až koordinátor chovu,“ poznamenal Maláč.
Ještě dlouhou dobu si však budou trojčata užívat po boku své matky. Prozatím jsou na ní zcela závislá, živí se mateřským mlékem.
Zatím mláďata i s matkou obývají zázemí výběhu. „Už zanedlouho, počítám, že do čtrnácti dnů, začnou chodit i do venkovní expozice, kde je návštěvníci budou mít možnost pozorovat,“ říká chovatel Martin Tomek.
Díky úspěšnosti v chovu irbisů je jihlavská zoo zapsána v České knize rekordů za nejvíce odchovů nejvýše žijících kočkovitých šelem. Zakladateli chovu se v roce 1994 stali kočka Jelena z Helsinek a kocour Tess z Krefeldu, který se v Jihlavě dožil téměř dvaceti let.
Mláďata nejen tohoto páru obohatila chovy zoologických zahrad v Rusku, Francii, Polsku, Irsku nebo například v Indii.
Jihlavská zoo má v současné době chovného samce Makana a dále samice Adu a Jituš.
Expozice irbisů tvoří společně s výběhy levhartů perských a pand červených pavilon Himálaj. Vstup do prostoru lemují barevné praporky třepotající se ve vzduchu. Tyto budhistické modlitební praporky s různými nápisy či mantrami zavěšují lidé na větrná místa zejména v himálajských oblastech.
Levhart sněžný je samotářský lovec obývající nejvyšší hory světa. Vyskytuje se v hornatých částech Asie - od Afghánistánu až po západní Čínu. Sněžní levharti potřebují k životu poměrně rozsáhlé teritorium. Hustá, nádherně vybarvená srst chrání irbisy proti paprskům letního slunce stejně jako proti mrazu. Zároveň je však krásný kožich těchto živočichů důvodem k pytláctví.
Mimochodem právě babička tří jihlavských mláďat se kdysi volně pohybovala na pláních Kyrgyzstánu. Pak byla upytlačena a měla skončit v cirkuse. Když byl tento kontraband odhalen, putovala mladá šelma do jedné ze zoologických zahrad ve Francii.
Sněžný levhart patří také k nejlepším skokanům mezi šelmami. Při překonávání horských potoků a strží může skočit až do vzdálenosti patnácti metrů. Jeho ocas, který může mít délku i přes jeden metr, mu při skoku pomáhá udržovat směr.
Díky velkým osrstěným tlapám, jež fungují jako sněžnice, se neboří do sněhu. Březost u levhartů trvá čtrnáct týdnů, mláďata jsou tmavší než jejich rodiče. Zhruba ve dvou měsících už začínají přijímat pevnou potravu, ovšem matka je i pak stále ještě kojí.
