Doporučujeme

| foto: Ivy E. Morwen, Bauer Media

Život tanečníka je krásný, ale krátký

Ondřej Vinklát toho do svých šestadvaceti let stihl hodně – tančí na pozici prvního sólisty baletu pražského národního divadla a vedle toho vymýšlí choreografie pro soubor Dekkadancers. Uvědomuje si, že čas je mu v patách, a snaží se ho maximálně využít.

Domluvit si s vámi rozhovor byl trochu oříšek – buď jste na tréninkovém sále, nebo na jevišti. Jak takové ­nasazení zvládáte?


Jsem na to zvyklý. Tanečníci se na tento náročný režim připravují už na konzervatoři od dvanácti let. Běžný den tanečníka Národního divadla začíná v deset dopoledne a trvá do šesti večer. Poté se sejde pár nadšenců, včetně mě, a zkouší dál na před­stavení ­Dekkadancers. Nikdo nikoho v této skupině ne­nutí do ­práce, děláme to z radosti. Když chystáme pre­miéru, bý­váme na sále někdy až do jedenácti. Je to hodně ­intenzivní a náročné, ale stojí to za to!

Neříkejte mi, že tancování někdy nemáte plné zuby?


Občas se stane, že mi to přeroste přes hlavu, ale snažím se tomu nepoddávat. Důležité je vnímat tělo a poslouchat ho. Vědět, co mu dělá dobře. Každé ráno si dám pořádný hrnek černého čaje. To zaručeně funguje. Dalším životabudičem je trénink, který rozjede krevní oběh. Po letech tancování, ať už v divadle, nebo na konzervatoři, je to vlastně automatika. Vejdu do sálu a tělo už ví, co má dělat.


Tělo je pro tanečníka základní pracovní nástroj, takže k němu máte určitě jiný vztah než my ostatní. Asi se hodně hlídáte a pozorujete…


Takoví narcisové nejsme. Tanečníci mají posunutý práh bolesti. Spoustu pocitů a tělesných reakcí, které normální smrtelníci vnímají jako katastrofu, bereme naprosto normálně. Je to tím, že žijeme s každodenní bolestí. Považu­jeme ji za běžný stav, který nám v ničem nebrání. Je to prostě součást našeho života.

Tak se zeptám jinak: kterou část těla po téměř osmi ­sezonách v Národním divadle cítíte nejvíc?


Asi záda, čemuž se nedivím – za tu dobu už jsem ledacos odtančil, takže je přirozené, že se ozývají. Stejně jako ­klouby a svaly. Pomáhá sauna, masáže, celkový odpočinek o letních prázdninách. Abyste mohla energii vydávat, musíte ji někde také načerpat.

Co si vlastně tanečník myslí, když stojí před plným hle­dištěm? Co se vám během představení honí hlavou?


Soustředím se na přítomnost a snažím se naplnit každé teď. Na nic jiného není prostor.

Máte vůbec čas vnímat reakci publika?


Tu energii, která tam je, vnímám okamžitě. To jsou věci mezi nebem a zemí, které cítí každý, kdo někdy stál na jevišti. Slovy se to nedá dobře popsat. Na každém představení vzniká napojení mezi tanečníkem a publikem. Samozřejmě někdy se to daří více a někdy méně.

Odjakživa jste muž mnoha talentů – věnoval jste se sportovní gymnas­tice a hrajete skvěle na klavír. Proč zvítězilo zrovna tancování?


Jednou se na gymnastice objevil nějaký pán, který nás bedlivě pozoroval a pak ukázal na mě a další dva kluky. Ukázalo se, že je to režisér a choreograf Gustav Skála, který hledal představitele dětských rolí pro svůj autorský balet Podzimní karneval. Po premiéře, kterou jsem vnímal jako zábavu a výlet do jiného světa, za mnou přišel a řekl mi, že si myslí, že mám talent, a ať zkusím přijímací zkoušky na konzervatoř v Praze.

Tušil jste alespoň trochu, co vás tam čeká?


Ani náhodou! Přijel jsem do Prahy a vpadl mezi vycepované děti v předepsaných baletních úborech. Já měl tepláky a tričko. A to jsem netušil, že mě z nich komise vysvlékne do slipů, protože ­potřebuje vidět stavbu těla… Když mě přijali, byl jsem překvapený, ale měl jsem radost, protože jsem si přál chodit někam, kde není matematika. Rodiče taky nebyli proti. S kumštem neměli nic společ­ného, ale vždycky ho měli rádi.

Celé znění rozhovoru s Ondřejem Vinklátem si přečtěte v aktuálním vydání časopisu Žena a život, které je právě v prodeji.




 


  • Vybrali jsme pro Vás