Léto je v plném proudu. V jaké fázi jsem zastihla vás? Věnujete se odpočinku, nebo naopak práci?
Momentálně tomu druhému. Dopřála jsem si dva týdny relaxace ve Španělsku, ale jinak celé léto pracuju. Sezona na našem ranči v Líšnici totiž vrcholí. Naopak v zimním období mám díky nevlídnému počasí víc volna. Musím říct, že mi takové střídání naprosto vyhovuje.
Na svých internetových stránkách píšete, že „náplní vaší práce je nalézání podstaty života“. Co si pod tím mám představit?
Jde o určitý stav klidu a pohody. Stav, kdy se jako bytost cítíte naplněna. Ale pozor, tou náplní není nic zvenčí, žádná materiální věc. Jde o naplnění jakousi existencí, které si je člověk vědom. Pokud tento stav nezná, žije jako bytost oddělená od celku – přírody, boha, vědomí. V takovém případě nikdy nemůžete být šťastná, vždycky vás to vede do utrpení. Do strachu, závislostí, lpění, tužeb, nemocí, úrazů, smrti.
Není žádným tajemstvím, že vaše myšlení zásadně ovlivnila vážná nemoc – rakovina prsu. V čem myslíte, že vás změnila nejvíc?
To bylo právě to utrpení, které jsem prožívala jako nevědomý člověk. Připadala jsem si opuštěná, nemilovaná, nedokonalá. Místo lásky jsem byla naplněna strachem – o děti, manžela, o svůj život… Musela přijít nemoc, aby se mnou zatřásla a probudila mě. Rakovina a vlastně jakákoliv jiná nemoc je nabídka boha či, chcete-li, vesmíru na smír a šance žít a myslet jinak. Spousta lidí si řekne: Co nemocné děti? Co ty se mají naučit? Nenechte se ale mýlit vzhledem, dětská duše může být velmi zkušená a velmi zraněná.
Takže nemoc vzniká proto, že jsme ztratili sami sebe?
Ano, ztratili jsme vědomost o tom, kdo jsme. Věřte mi, že nejsme jen těla z masa a kostí, ale především jsme těla naplněná existencí. Když vidíte umírat člověka, z jeho očí tato existence pomalu odchází... Kam jde, co je to za substanci, proč přišla a podobné otázky jsem si začala klást, když jsem onemocněla. Když jsem se na tuto substanci v sobě začala zaměřovat, objevila se mi úplně jiná dimenze existence. Začala jsem prožívat všechno z jiného úhlu pohledu. Když to řeknu jednoduše, našla jsem vědomí.
O svém boji s nemocí jste napsala velmi otevřenou zpověď s názvem Zprávy z nitra. Neměla jste strach se světu takhle otevřít?
Psaní mi pomohlo všechno zformulovat, poskládat si v hlavě. Šlo o obrovské množství informací, které jsem musela zpracovat. To nebylo vůbec jednoduché. Když zažijete propad do vědomí, někdy se tomu také říká osvícení, je to několikasekundový stav bez myšlenek, ve kterém se vám ukáže spousta věcí, třeba to, že strach je pouze výplodem vaší mysli, jež ho ve vašem mozku vytvoří jako chemickou reakci. Jde jen o jakýsi film běžící v našich hlavách... Já jsem momentálně ve fázi, kdy pro mě nic v tomto světě nemá váhu. Je mi jasné, že se vám to těžko chápe, protože se to snažíte uchopit rozumem. A ten srovnává, hodnotí, dělá si názor... Moje mysl dnes nemá žádný názor na nic, ani na sebe. Všechno je prostě takové, jaké to je.
Vraťme se na chvíli do minulosti. Původní profesí jste učitelka, proč jste toho nechala?
Viděno zpětně, byla jsem nevědomá, tedy věčně nespokojená. A myslela jsem si, že jedině změna mě učiní šťastnou. Dneska jsem šťastná při každé činnosti. Neexistuje nic, co by mi vadilo. Není nic a nikdo, koho bych hodnotila, srovnávala nebo na něj měla názor. Dejme tomu, že třeba pleju záhon na zahradě. Dříve jsem to dělala nerada a spíše z povinnosti. Dnes jsem si každou vteřinu vědoma, že skrze moje ruce, oči a čich se plevel dotýká vědomí. Takže není důležité, co dělám, ale ta univerzální zkušenost, kterou získávám.
Jakou cestou vám do života vstoupili koně?
Prvního koně jsem koupila před deseti lety. Myslím, že tehdy jsem chtěla děti vytáhnout na čerstvý vzduch. Přála jsem si, aby se o něj staraly a jezdily na něm. Láska ke zvířatům mě provázela už od dětství, ale opět to vycházelo z ega. Chtěla jsem koně zvládnout, ukočírovat, což je forma egoismu, kdy si ego dokazuje, jak je úžasné. Samozřejmě následoval tvrdý pád. Kůň po několika měsících onemocněl – kulhal a trpěl plísní. V ustájení, kde jsme ho měli, mu totiž dávali plesnivé seno a brali ho na komerční vyjížďky, aniž bych to tušila. Nemoc byla následkem. Dá se říct, že jsem sklízela, co jsem zasela.
Jak to pokračovalo dál?
Děti o koně nejevily zájem, a tak veškerá péče zůstala na mně. Bylo to náročné, ale po určité době se projevila láska, která ve mně dřímala. S koňmi mi bylo dobře, tušila jsem, že jde o zvláštní bytosti, které žijí v přítomnosti. Jsou bdělí, bystří, bujní. Zamilovala jsem se.
Co dalšího vás na koních tak fascinuje?
Koně nespolupracují s egem. Prostě to nedokážou, jsou tak nastavení. Na světě jsou od toho, aby nás učili lásce. Vytahují z nás emoce. Nechtějí nést na hřbetě bábovku, který má o sobě špatné mínění, ale přetvařuje se. Sama jsem to zažila a přiznat si to bylo velmi těžké, ale stálo to za to. Pokud se člověk dokáže změnit, když ego zahodí a zapracuje na sobě, stonásobně se mu to vrátí. Získá důvěru koní i vlastní sebedůvěru.
Co byste doporučila lidem, kteří by se chtěli na koni naučit jezdit, ale mají strach? Bojí se, že to nezvládnou, že na to nemají věk ani fyzickou kondici...
Pokud máte strach, koně vám ho pomohou vyřešit, ale nesmíte ho skrývat. Stačí se jim se svými obavami svěřit a oni pak budou reagovat – budou pozorní, pomalí a ohleduplní. Ukážou vám lásku. Strach je nedostatek lásky. Pokud se bojíte, hledejte, kde se ve vás ten strach bere. Proč tam je, kdo ve vás ho cítí, kdo vlastně jste? Pozorujte své emoce. Bojíte se jen proto, že nevíte, kým opravdu jste. Kdybyste věděli to, co já, nebáli byste se ničeho...
Vedete ranč v Líšnici, kde máte ustájené vlastní i cizí koně. To musí být docela náročné.
Cítím, že dokážu mnoho věcí. Když se stanete vědomou osobou, užíváte si každou vteřinu života. A naplňuje vás to nesmírným klidem. Ten se projevuje jako určitý rozměr ve vás. Cítíte nesmrtelnost, neomezenost. Je to nádherná blaženost.
