Guvernantka Marie, kterou hrajete ve druhé řadě televizního seriálu První republika, má francouzský šmrnc a styl. Kde jste čerpala inspiraci?
Jednak mi pomohly kostýmy, které jsem měla k dispozici, a jednak jsem si o Marii vytvořila určitou představu, což dělám u každé filmové či televizní postavy, kterou mám hrát. V tomhle případě jsem si hlídala, abych chodila vzpřímeně a působila umírněně. Marie totiž na veřejnosti vystupuje velmi decentně. Nějaký čas skutečně žila ve Francii, což na ní zanechalo stopy – na první pohled je elegantní, ale jemná a klidná. Žádná divoká dračice.
Natáčení seriálu trvalo tři čtvrtě roku. To pro vás muselo být docela náročné, když máte dvě děti.
O ně bylo skvěle postaráno, pomáhal mi manžel i babičky. Horší to bylo s mými fyzickými a psychickými silami. Nemám žádnou hereckou školu, hraju intuitivně a zevnitř. Všechno, co prožívá moje postava, musím najít sama v sobě. Do všeho jdu naplno a nedokážu odhadnout své síly. Tím pádem se často vyčerpám natolik, že mi přestane fungovat tělo. V případě První republiky mě to potkalo v závěrečné fázi natáčení – v posledních dnech se mi motala hlava, zvedal žaludek, chtělo se mi strašně spát. Prostě energetický stav nula. Naštěstí to mělo svůj začátek a konec. Zařekla jsem se, že příště už na sebe budu dávat větší pozor a víc odpočívat. Uvidíme, jak to dopadne.
Jak jste zmínila, velkou oporu máte ve svém manželovi. Byla to láska na první pohled?
Jednoznačně, ale zakazovala jsem si to. Mimochodem v době, kdy se náš seriál odehrává, se manželské svazky často uzavíraly v rámci určitých dohod, a tudíž bez lásky. Navíc tehdejší muži byli zvyklí, že jsou jejich manželky neustále doma. Že jsou to poslušné ovečky a jediné, o co se starají, je teplo rodinného krbu a jejich blaho. Z toho mě až mrazí. V takovém uspořádání bych žít nedokázala. Potřebuju mít svobodu a volnost – ne nějaký uměle vytvořený řád, kdy jeden velí a druhý ho slepě poslouchá.
Váš manžel je napůl řeckého původu. Projevuje se to nějak v jeho chování?
Lucas se dokáže pořádně naštvat, což je hezké, protože se v tom odráží jeho chlapská síla, ale jinak je velmi klidný a vyrovnaný. Za ničím se nežene. Je spokojený tam, kde je, a s tím, co má. A to je přesně to, co jsem hledala. Má na mě vyloženě blahodárný vliv. Navíc se vedle něho cítím dobře v roli ženy. Než jsme se poznali, prožívala jsem vůči mužům hodně vzdorovité období. Chovala jsem se jako holka od rány. To se tedy občas děje i dnes. Tvrdá a nekompromisní jsem hlavně při různých pracovních jednáních.
Na první pohled ale působíte jako křehká a něžná víla. Kde se ve vás ta vzdorovitost bere?
Myslím, že jsem ji zdědila – mám velmi dominantního otce. A díky tomu nerada dělám věci pod tlakem. Nechci být manipulovaná, protože sama nechci manipulovat, což se ve vztazích mezi mužem a ženou děje běžně. Jeden čas jsem si dokonce myslela, že nikdy nebudu s nikým spokojená, ale pak přišel Lucas a všechny moje pochybnosti zmizely. On je prostě ten pravý. Ale pozor, za všechny muže, které jsem kdy ve svém životě potkala, jsem ráda. Všichni mi něco dali. Něco jsem se dozvěděla sama o sobě a mohla udělat krok dál.
Jaké vzpomínky ve vás zanechal rozvod s prvním manželem – hercem Pavlem Liškou?
Brali jsme se v mých dvaadvaceti. Já byla praštěná naivní holčička, on blázen. A dva blázni dohromady – to prostě nejde. Pořád jsem čekala, že se to nějak zlepší... Nezlepšilo. Rozhodnutí skončit bylo sice smutné, ale zároveň osvobozující.
Na vztahové kompromisy tedy nevěříte?
Řešit napjatou situaci ve vztahu kompromisem vnímám jako hodně smutné a skličující. Jasně, je to velmi bezpečná varianta, nikomu nic nehrozí, nikdo nikoho nepřekvapí, v dobrém ani zlém... Sedíte a lebedíte si v tom. Naproti tomu existuje druhý extrém – lidi ucítí pochybnosti, a tak to raději okamžitě utnou a jdou dál. Hledají, přebírají a velmi brzy si na to zvyknou... Ale nechci nikomu sahat do svědomí nebo si hrát na to, že mám patent na rozum. Každý máme svůj život a svoje důvody, proč se tak chováme.
V jaké životní fázi se momentálně nacházíte vy?
Jsem šťastný člověk. Mám fantastického muže, kterého miluju a on miluje mě. A mám dvě děti, které jsou sice pěkně divoké a bývám z nich unavená, ale obě jsou úžasné a zaplaťpánbůh zdravé. Stejně jako všichni moji milovaní kolem... A taky nesmím zapomenout na práci. Ta mě baví, naplňuje mě a v neposlední řadě taky živí. Nejsem žádná milionářka, ale žiju spokojený život. Spokojený a naplněný, ale teď nemyslím v takovém tom materiálním smyslu. K tomu, abych byla šťastná, rozhodně nepotřebuju drahé kabelky, boty či velký dům s bazénem.
V létě jste oslavila šestatřicáté narozeniny. Vnímáte už teď nějak blížící se čtyřicítku?
Nevnímám. Mám pocit, že jsem v určitém věku zamrzla a pořád jsem ta stará Kristýna. Jiné je to ale po fyzické stránce – pomalu přibývají vrásky a prsa už nejsou tak pevná, jako bývala. Ani hubnutí už mi nejde tak rychle a dobře jako dřív. Na druhou stranu zjišťuju, že mám své tělo vlastně čím dál raději. Vážím si ho za to, že mi dalo dvě děti a že mi tak dobře slouží. Jasně, že občas podléhám různým náladám a mívám pocit, že bych radši vyskočila z kůže, ale snažím se mít ráda taková, jaká jsem.
Jste nejen herečka, ale i tanečnice. Tělo je pro vás vlastně základní pracovní nástroj.
Bývávalo... Vždycky budu mít z tancování rovná záda a pružné nohy. Provaz udělám hned a bez rozcvičení, ale momentálně jsem jakýkoliv pohyb odložila k ledu. Sice mi chybí, ale jsem teď ve fázi, kdy pro mě není tak zásadní, abych mu obětovala svůj čas. Ten chci trávit se svou rodinou. Šimonovi je dvanáct, má svůj svět a kamarády. Nepotřebuje už všechno sdílet s maminkou. O to víc si naše společné chvilky vychutnávám. A dvouapůlletá Sophie? To je divoženka, která potřebuje spoustu pozornosti.
