Jedním z témat, kterému se věnuje aktuální číslo Ženy a život, je Avon pochod proti rakovině prsu. Najdete v něm i příběhy žen, které svůj boj s touto zákeřnou nemocí vyhrály. Na tomto místě přinášíme jeden z nich. Zbývající si (spolu s rozhovorem s plastickým chirurgem Ondřejem Měšťákem) přečtěte v časopise.
Chcete mi říct, že mám rakovinu?
Kateřina Phethean, 41 let, 2 děti
Jsou to tři roky zpátky, co Kateřinin partner nahmátl v jejím prsu malou bulku. „Byla jen maličká, takže jsem se tím nijak nevzrušovala a návštěvu doktora odkládala. Tak to prostě je, když máte starosti kolem dětí, práce, sama sebe začnete řešit až v situaci, kdy nastane vyloženě problém. Navíc mi ta bulka připadala úplně neškodná. Prsa se přeci trochu mění v souvislosti s kojením, menstruací... No, trvalo mi tři měsíce, než jsem si s tím někam došla. A potom dalšího půl roku, kdy sice už probíhala série vyšetření, ale doktoři mě ujišťovali, že je všechno v normě. O to víc mě překvapil výsledek poslední biopsie, který potvrdil, že jde o zhoubný nádor. Vlastně jsem tomu doktorovi ze začátku ani nerozuměla a jen se ptala: Já mám teda rakovinu? To mi chcete říct?“
Dva roky bez prsa
„Následovalo pár hodin nekontrolovatelného pláče a zoufalství. Ale to trvalo skutečně jen jeden den. Pak jsem se snažila zjistit informace o své diagnóze, zkoumala různé možnosti a řešení. Domluvila jsem si konzultaci s více lékaři a chtěla jsem se o tom dozvědět co nejvíc,“ popisuje Kateřina.
Názory lékařů na chirurgický postup se ale dost lišily. „Hodně mi pomohla paní doktorka, která mi radila, abych myslela co nejdál dopředu a nepanikařila. Dobře, nechám si odstranit prs, ale co bude dál? Budu chtít podstoupit plastiku, takže je potřeba odstranit ten prs tak, aby pro rekonstrukci byly co nejlepší podmínky. To jsou věci, které vás v první chvíli nenapadnou, protože jediné, co v ten moment řešíte, je vaše zdraví.“ Ale mě i právě díky téhle paní doktorce došlo, že přes tu vážnou diagnózu jsem to stále já, kdo rozhoduje, co bude dál. Tedy i to, který lékař mě bude operovat a s jak zásadním řešením budu souhlasit. Nakonec se Kateřina rozhodla, i vzhledem k typu nádoru, pro odstranění celého prsu a některých podpažních uzlin. Důvodem bylo také to, že v případě úspěšnosti zákroku existuje možnost, že pacientka nemusí chodit na chemoterapii ani ozařování. A to v případě Kateřiny opravdu vyšlo.
Myslela jsem jen na to, že žiju...
„Dva roky jsem měla jen jedno prso a na jedné straně úplně plochý, spíš propadlý, hrudník. Do podprsenky mi samozřejmě dali vycpávku, takže to na první pohled vidět nebylo. Nicméně já jsem se dostala do fáze, že mi to vlastně ani nevadilo. Mockrát se stalo, že jsem šla do práce, bylo vedro a já jsem si vycpávku ani nebrala. Nakonec jsem ale zjistila, že lidem kolem mě je z toho mnohem trapněji než mně a neví, jak na to reagovat. Mně osobně nikdy nevadilo o tom mluvit, ani mě nepohoršovalo, pokud se na to někdo zeptal. Cítila jsem hlavně obrovskou vděčnost za to, že jsem přežila. Stejně tak se vůbec nezměnilo vnímání mého ženství. Vlastně jsem tak překvapila sama sebe,“ popisuje Kateřina svou zkušenost.
„Zpočátku jsem si připadala divně a nemohla jsem se vidět nahá. Říkala jsem si, že hrudník s jedním prsem vypadá zvláštně nesouměrně. To už radši žádné prso než jen jedno. Ale protože můj partner tenhle stav vzal absolutně bez problémů, brzy jsem si zvykla a už jsem to neřešila. Opravdu to byla jen otázka zvyku. Teď, když se dívám na své fotky s jedním prsem, připadá mi to divné, protože už mám plastiku za sebou, ale před rokem mi to přišlo přirozené. Až později jsem si začala říkat, že už bych plastiku chtěla, protože nechci chodit s jedním prsem napořád. Nebyla jsem však úplně přesvědčená, že je to ta správná cesta. Ještě jsem zvažovala, zda na rekonstrukci vůbec jít, protože jsem byla hlavně ráda, že se cítím dobře a ten největší problém je zažehnaný,“ zdůrazňuje Kateřina.
Nejobyčejnější věci byly nejtěžší
„Pocitově je zrekonstruované prso samozřejmě jiné, ale hodně se mi ulevilo, když mi byl voperován implantát. Asi půl roku předtím jsem totiž měla expandér, který pouze roztahoval kůži a každé dva týdny se doplňoval tekutinou, což bylo velice nepříjemné. I když zavedení expandéru znamenalo dvě operace místo jedné, věřila jsem zkušenostem pana doktora a dnes jsem za to ráda.“
„Po operaci mi nejdéle trvalo, než jsem byla schopná dělat ty nejobyčejnější věci, jako třeba utřít stůl, vzít za kliku nebo zařadit rychlost v autě. Ale dnes již dělám všechno téměř bez omezení. Zrovna dneska mi dělali novou bradavku,“ dodává Kateřina s tím, že prsní dvorec si chce nechat vytetovat. „Dvorec se totiž také může udělat z kůže z třísel, ale já jsem takový zásah nechtěla. Budu mít tedy tetovaný. V pubertě jsem chtěla tetování a nemohla se rozhodnout, co si nechat vytetovat a kam, ale teď už je to jasné,“ říká Kateřina s úsměvem.
„Ke svému tělu teď cítím velkou pokoru a vím, že chemoterapie nebo ozařování by pro mě byly mnohem těžší než nějaká estetická omezení. Vůbec nelituji toho, že jsem si nechala prs odstranit. Nechtěla jsem riskovat a doufám, že tím to vyřeším jednou provždy!“
