Přesto u nás stále ještě najdete skupinu lidí, na které vězí stigma nepochopení...
V našich zeměpisných šířkách je to téměř jako ohromná vzduchová bublina. Dítě, dítě, dítě… Kdo ho nemá, jde z bubliny ven. A to se doba hodně proměnila, spousta věcí už se dnes tolik neřeší. Sama vzpomínám, že když jsem ve třiadvaceti neměla ještě ani jedno dítě, na třídních srazech základky a střední školy jsem působila dojmem staropanenské osoby bez nejmenší naděje na dítě ani na jakžtakž slušný partnerský vztah. V časech, kdy mé spolužačky od sedmnácti statečně rodily, se bezdětnost nechápala jako zcela normální lidský postoj. A legitimně se pro ni rozhodnout? Prosím vás, to je přece absolutní blbost! Na srazech nižších stupňů škol jsem proto statečně uhýbala očima a snažila se u panáka becherovky zavést hovor i na jiná témata, než je nastřižení hráze, kojení, kojencovo odříhnutí nebo vaření polívčiček z tehdy dostupných surovin. Přesto jsem čas od času cítila na zádech ledový pot, který nabral intenzity dravé řeky v okamžiku, kdy přišla záludná otázka:
„A co ty? Pořád nic? Fakt?!?“ Fakt divná, cítila jsem jednoznačně v podtextu běžné konverzační otázky. Spolužačky si vyměnily pohledy a já snila o tom, že zbytek večírku strávím pod restauračním stolem, zabalená do bílého ubrusu, ve společnosti upatlané sklenky. Neradostná doba! Dnes už ji ani sama za sebe vlastně nedokážu pochopit... Jednak mám děti tři, mnohé z mých spolužaček jsou babičkami od devětatřiceti a já teprve chodím na třídní schůzky, kupuju časopis věnovaný malým čarodějnicím a občas samolepky koní. Cítím se tudíž mladší a je mi dobře. A navíc rozumím i faktu, že se někdo zcela normálně rozhodne děti nemít. Důvody jsou nejrůznější. Od panického strachu z porodu přes vlastní neradostné dětství až po ambici vychutnat si do poslední kapky profesní život. S vědomím, že pokud něco hodně chci, musím tomu i mnohé obětovat. A o tom, jaká cena mé vlastní životní oběti bude, se rozhodnu jedině já sama.
Od baget až k eidamům
Spousta žen dokáže zvládnout profesi i dítě. Část manažerek zůstává do posledního dne před porodem v práci a první ‚meeting‘ svolává do nemocničního pokoje na druhý den po porodu. Nejdůležitějším členem rodiny je chůva. Vzpomínám si, jak jsem před časem četla zpověď jedné podobně úspěšné ženy. Na otázku, kolik času tráví s dítětem, odpověděla, že dost. Například v pátek spolu vyjíždějí na nákupy do supermarketu, ona si syna usadí na vozík a celou hodinu spolu proklábosí... V očích zbytku společnosti je to Žena Matka. Možná je ale mnohem více zodpovědná žena, která se rozhodne nemít děti vůbec, než s nimi strávit jednu hodinu týdně v báječné společnosti baget, jogurtů, krájených eidamů a mražené tresky. Většina lidí to ale vnímá jinak. Žena bez dětí je v očích společnosti sobec. Podobná tvrzení však rozčilují specialistku na genderovou problematiku Alenu Králíkovou. „Každý může mít život hodnotný tak, jak sám chce,“ říká, „není přece na okolí, aby to posuzovalo. A měřit hodnotu člověka podle toho, kolik má dětí? Co když je třeba mít nemůže a zvažuje adopci nebo pěstounství? A nebo také nezvažuje! Řekněte mi ale, prosím vás, je snad hodnota takového člověka nižší než matky se dvěma dětmi?“ Hodnota člověka se samozřejmě počítá podle jiných kritérií, než kolik týdnů v životě jste strávila v porodnici. Sebevědomá žena si to uvědomí a raději zvolí cestu, o níž je přesvědčená, že pro ni bude schůdnější. Mít nebo nemít dítě je zásadní rozhodnutí. Vyžaduje pokoru. Nejsme na něj totiž jen samy.
Štěstí na dosah
Má kamarádka Eva se už několik let marně pokouší otěhotnět, podstoupila před časem umělé oplodnění. První pokus nevyšel, spolu s partnerem se vrhají do druhého kola anabáze s nejistým koncem. V nemocnici zažila příběh, který ji rozplakal. Žena, s níž náhodou pobývala na pokoji, podstoupila umělé oplodnění už po osmé. První tři pokusy hradí zdravotní pojišťovna, další už partneři platili sami. Finanční nároky podobných zákroků přitom nejsou zrovna malé. Paní konečně otěhotněla, ale příroda ji zaskočila, protože očekávala dvojčata. Rázně si však postavila hlavu a žádala redukci na jeden plod! Marné byly pokusy šokovaného personálu, který se jí snažil rozhodnutí rozmluvit. Každá redukce je zásah do organismu, smysl má u trojčat nebo čtyřčat, po tom všem, co jste pro dítě podstoupila! Paní si však stála za svým. Trvala na tom, že jedno dítě ano, ale dvě děti už nedokáže v žádném případě zvládnout! Druhý den ráno provedl lékař redukci, oba plody při ní zemřely. „Vím, že je strašné, co říkám,“ vysvětluje s uslzenýma očima Eva, „ale ta ženská snad ani děti mít nemá! Bylo nás tam dvacet pacientek. Dvacet ženských, které by za vlastní dítě dýchaly, lezly po kolenou po střepech, daly všechno na světě, jenom aby je měly! A dvě najednou? Štěstí! Plakaly jsme, když jsme se to dozvěděly. Polykaly vztek i závist. Chápete, jak se někdo může tak nesmyslně rozhodnout, po tom všem, co každá z nás prožívá? Jak se žena tak může rozhodnout, když má štěstí jen kousek vedle sebe? Má ho úplně těsně u sebe, vlastně na dosah!“
Nemusíme chápat ženu, která se rozhodne z jakýchkoli důvodů nemít děti. Nebo jich naopak porodí dvanáct, případně ještě vyšší počet adoptuje. Daleko podstatnější je ale naučit se její rozhodnutí akceptovat... Přijmout jako fakt, že jsme odlišní. Méně i více schopní, pesimisté, optimisté, exaktní vědci i bohémové, laskavější a nebo více od rány... Lidé, kteří do formy života porůznu zapadají. V případě dětí jsme to ale nejenom my samotní, ale především příroda, kdo má konečné a poslední slovo. Geny, zdravotní stav a štěstí. Většinou se neptají, co chceme. Buď dobře zafungují, nebo také ne.
