Když jsem si spěšně balila věci do porodnice, brečela jsem jako želva (zvláštní přirovnání, viděla jste někdy želvu brečet?). Ne ze strachu z porodu – jeden už jsem měla za sebou a ta půlhodinka na porodním sále nebyla zdaleka tak strašlivá, jak jsem očekávala. Slzy mi netekly ani kvůli bolestem při stále častějších kontrakcích. Ba ani kvůli té malé hádce s partnerem, která předcházela. Jen mi bylo líto, že musím do porodnice a můj dvouletý syn zůstane doma beze mě zrovna večer, kdy je zvyklý, že ho uspávám.
Vytoužená holčička
Když jsem zjistila, že čekám druhé dítě, byla jsem šťastná. Pochopitelně. Vždyť jsem vždycky chtěla velkou rodinu! A že to bude holčička – jak jsem se dozvěděla o několik týdnů později z ultrazvuku – mi taky samozřejmě udělalo velkou radost, ale něco bylo jinak než při prvním těhotenství. Ačkoli jsem se bála stejně, už jsem si s tím malým tvorečkem v břiše nepovídala tolik jako tenkrát.
Tolik jsem „ho“ nehladila. Možná to bylo i tou bezbřehou únavou, která mi dělala společnost celých devět měsíců. Skoro pořád jsem myslela na Matěje. Najednou se bude muset vyrovnat s tím, že už nebude sám. Ano, za dva roky třeba ocení, že má malou sestřičku a že spolu můžou dovádět, ale nejdřív ji bude muset přijmout. Co když ho to raní? To, že nemá mou pozornost jenom sám pro sebe – beztak stačí, že jsem se krátce po porodu vrátila do redakce a že je s ním velkou část dne moje máma nebo chůva.
Láska, ale jiná
Strašně těžce se to popisuje, protože – ať se snažím sebevíc – nedokážu slovy přesně popsat konkrétní rozdíl. Nelze totiž říct, že jedno dítě mám ráda víc než to druhé. Tak to totiž není. Zároveň ale nemohu říct, že je mám ráda stejně. Miluji je, to ano, ale každé jinak. Už jsem zaslechla i názor, že matka vždycky miluje syna víc než dceru, protože mezi dvěma „samicemi“ – i když je mezi nimi vztah máma-dcera – je vždycky o něco horší vztah než mezi „samicí a samcem“. Před chvílí se Anička probudila. Když jsem ji slyšela vrtět se v posteli (nedokázala jsem si odpustit ji po prvním nočním probuzení přenést a přivinout k sobě), šla jsem si lehnout vedle ní, aby až otevře oči, viděla, že není sama. Uvědomila jsem si, že třeba konkrétně tohle jsem s Matějem, když byl ještě miminko, neudělala nikdy. Nenapadlo mě to.
Když se podívám zpátky, myslím si, že jsem v případě syna nebyla ani tolik trpělivá. Když plakal, byla jsem z toho dost nervózní. Tolik jsem se s ním nesmála – mezi námi, byl to docela morous, když ho viděla Olga Sommerová, říkala, že vypadá jako starosta, a to už o něčem vypovídá... Nebyl tak hodný, nedokázal sám usnout v postýlce a už vůbec si tam neuměl sám hrát. No není to už dost důvodů, abych měla raději tu hodnou a usměvavou holčinu? A přesto to tak není. Jediným, snad aspoň trochu racionálním důvodem k mé větší náklonnosti k synovi mohou být dva spontánní potraty, které jemu předcházely. Jeho narození jsem vlastně brala jako takový malý zázrak – mimochodem, teď už je ten zázrak strašně veliký. Uvědomila jsem si to, až když jsem viděla jeho a jeho malou sestřičku den po jejím narození vedle sebe.
A co příště?
I když nevím, jestli někdy porodím ještě třetí dítě (a že bych chtěla), napadá mě, jak to tedy bude s láskou k němu? Bude zase jiná – záměrně nepoužívám slova menší nebo větší. Malou Aničku mám právě v klokance a kdybyste viděli, jak se na mě dívá, věděli byste, že ona ví všechno. Ty velké oči neznámé barvy ji prozradily. A myslím, doufám, že ona ani Matěj ten rozdíl v lásce nepoznají, že i nadále zůstane jenom uvnitř mě skrytou, tak málo obsažnými slovy popsatelnou nuancí. Protože i když je jiná, je to přece jenom láska. To je ale hrozně patetický konec, viďte. Promiňte mi, píšu o svých dětech.
