Nechce se mi věřit, že opravdu každý člověk má nějaký talent...
KN: Stoprocentně má, ale ne každý si ho uvědomuje.
JM: S talenty se člověk rodí, má je dány geneticky. Ale je potřeba je „zapnout“ – rozpoznat je a rozvíjet. Jinak hrozí, že se vytratí.
Sportovní nebo hudební nadání je vidět. Co ale empatie, kterou uvádíte jako jeden z talentů? Přijde mi trochu abstraktní…
JM: Vidíte! A nejbohatší žena na světě, Oprah Winfrey, jejíž roční výdělek je okolo 350 milionů dolarů, vyhrává právě empatií, díky níž je asi nejlepší moderátorkou na světě.
A právě empatii může člověk využít ve spoustě oborů. Kromě těch, kde se to přímo nabízí, tedy při práci s lidmi, klidně i v umění. Třeba houslista Jaroslav Svěcený má také tento talent, a díky němu se skvěle dokáže vcítit do publika.
Kolik druhů talentů vlastně existuje?
JM: Je jich celá řada, ale my v současné době pracujeme se zahraničními testy, kde je definovaný systém 34 oblastí talent u dospělých a deset základních dětských talentů – tam se například některé sdružují.
KN: U dospělých pak vyjde každému z těch 34 definovaných talentů vždy pět hlavních a u dětí se pracuje se třemi top talenty, které je nejvíce charakterizují. V současné době pod záštitou lékařské fakulty intenzivně spolupracujeme s jedním předním dětským psychologem a jeho týmem na vývoji vlastních testů.
Jaký nenápadný talent mohou mít naše děti?
KN: Základními oblastmi, které se dají rozlišit, jsou jednak takzvané lidské talenty, kam patří právě empatie, nebo například cit pro vztahy, starostlivost a péče o druhé či zodpovědnost.
Pak jsou také talenty realizační, ty se týkají dětí, které jsou akční a rády rozhodují. A dalšími schopnostmi mohou být například strategické talenty – ty mají děti, které dokážou vymyslet třeba nový způsob, jak se s něčím vypořádat nebo s kým se spojit, aby něco lépe fungovalo.
Tvrdíte, že se talenty začnou projevovat už v raném dětství. Jak to bylo u vás?
JM: V raném dětství mě určitě hodně ovlivnila moje matka v určité cílevědomosti a pracovitosti. Ale protože byla učitelka a velmi záhy se vrátila do práce, starala se o mě víc prababička. Ta hodně rozvinula můj komunikační talent, četla mi, povídala si se mnou…
KN: U mě se možná komunikační talent, určitá pozitivita a schopnost plánování a rozvíjení myšlenek dá poznat z jedné příhody, kterou mi vyprávěli rodiče. Byly mi asi tři roky a s kamarádkami jsme ve školce bez dovolení vlezly do skladu se zahradním nářadím a hračkami. Učitelky si toho nevšimly a omylem nás tam při odchodu ze zahrady zamkly.
Volaly jsme, ale když nás nikdo neslyšel, všechny holčičky začaly plakat a propadaly panice, že nás tam nikdo nenajde. Já jsem naopak raději ostatní děti rozesmívala a snažila se je uklidnit, že nás určitě nakonec najdou rodiče. Když to nepomáhalo, rozhodla jsem se jednat. Krumpáčem jsem rozmlátila skleněné dveře, abychom se dostaly ven (směje se). Pozitivita, komunikace i akčnost mi myslím zůstaly.
Evidentně jste už tehdy projevovala vůdčí talent. Honzo, také jste jako dítě patřil k lídrům?
JM: Když jsem před třemi lety odcházel z Microsoftu, přesně na tohle se mě jeden novinář ptal. A já mu odpověděl, že jsem v dětství většinou dělal samé blbosti, ale že je ostatní děti dělaly po mně, takže jsem tu vůdčí roli možná měl vrozenou (směje se). Ale vážně, lídr musí mít vizi. Vize je něco, co neexistuje, ale on tomu uvěří, „zblbne“ tím sám sebe i ostatní, kteří tomu pak věří také. A je jedno, jestli je to Bill Gates, Gándhí nebo sportovní trenér, který díky tomu dokáže i relativně slabší mužstvo dovést k vítězství.
Takže schopnost vize je také důležitý talent?
JM: Jistě. Vize, schopnost strategie a komunikační dovednosti jsem využíval i při jednání se státníky, s prince Charlesem nebo Tony Blairem, belgickým králem, předsedy vlád… Jednají s velkou spoustou lidí, takže setkání se mnou muselo být zajímavé. Měl jsem jasnou strategii i vizi, o čem si chci povídat. V tom je moje síla a navíc jsem maximalista.
Prý jste prohlásil, že maximalisté jsou lidé, kteří dostanou perlu a ještě ji čistí…
JM: Přesně tak. Vždy jsem měl potřebu pracovat jen s nejlepšími lidmi. Bill Gates je stejný. Taky nám říkal, že když máte o člověku třeba jen dvě procenta pochyb, nevybírejte ho do týmu. Jediný béčkový člověk totiž může narušit celý áčkový tým, protože ten si může začít myslet, že béčko je nový standard. Já jsem byl maximalista, chtěl jsem nejlepší výsledky a věřil jsem tomu, že to dokážu. Když jsem v Microsoftu převzal mezinárodní region 31 zemí střední a východní Evropy, prohlásil jsem na veřejném setkání, že do pěti let zpětinásobíme obrat. Všichni se tomu smáli, druhý rok se smála jen polovina sálu a třetí rok už nikdo. Bylo jasné, že to udělám.
KN: Honza už tehdy pracoval s odemykáním týmového potenciálu – zaměřil se na jeho silné stránky a jejich rozvíjení.
JM: Dnešní společnost je totiž nemocná zaměřením na slabiny. Podle výzkumu Gallupova institutu tráví rodiče předmětem, z něhož má dítě jedničku, sedm procent času, a tím, kde prospívá nejhůř, desetkrát tolik.
A to je špatně?
JM: Slabina energii bere, talent ji dává. Proto bychom se měli orientovat na příležitosti, kde můžeme uspět. Jinak se náš mozek – zcela logicky – zaměřuje na místa, kde může selhat. To je dáno od pradávna, kdy prioritou lidstva bylo přežití v nebezpečném světě. Jenže dnes už tolik smrtelných hrozeb kolem nás není. Je proto zbytečné investovat tolik času a sil do slabých stránek místo toho, abychom se s nimi vyrovnali a více pracovali na těch silných.
KN: Je však důležité o svých slabinách vědět. Má je každý, je to normální. Děti by se jich neměly bát, mohou se s kamarády skvěle doplňovat. To, v čem nevynikám, se musím naučit na úroveň, kterou budu v životě potřebovat, a více se zaměřit na rozvoj talentů.
JM: Právě – většinou totiž pracujeme nebo fungujeme v nějakém týmu, kde naše slabina může být něčí silnou stránkou a naopak. A pokud šéf tým dobře sestaví, aby všichni mohli
Využívat to, co umějí nejlépe, může být velmi úspěšný.
KN: Učíme to děti i v kurzech Odemykání dětského potenciálu pro školáky, studenty i pro rodiče.
A co když někoho v práci využívají jen v oblastech, v nichž se mu nedaří?
JM: Takoví lidé jako by žili život někoho jiného. Nejsou autentičtí, jen předstírají, že něco umí a nejsou šťastní ani oni, ani jejich zaměstnavatelé. Každý je unikát a je potřeba to vědět. Sebepoznání je důležité, a přitom se neučí na žádné škole! Začínat by se mělo právě u dětí.
KN: Děti by neměly jen kopírovat druhé, každý má svou hodnotu, své talenty, které může v životě uplatnit a zazářit!
Vy jste si byli vědomi svých talentů, měli jste sebevědomí?
JM: Ve škole mi díky dobrým známkám určitě nechybělo. Slabší sebevědomí jsem měl kvůli nadváze. To se změnilo, když jsem začal závodně hrát tenis. Sice jsem od předsedy vyslechl,
že jsem moc tlustej a mám radši dělat sumo. Tak jsem se zakousl, přestal se přejídat a začal cvičit. Vstával jsem ve čtyři ráno, a když nebylo kde trénovat, hrál jsem i proti zdi v sušárně. Za rok jsem byl nejlepším dorostencem v klubu.
KN: Mám také příběh ze sportu. V deseti letech jsem jela s basketbalovým týmem na první soustředění, byla jsem nová a nikoho neznala. Na konci soustředění mě spoluhráčky nejdřív zvolily zástupkyní kapitánky a nakonec kapitánkou. To asi také souvisí s těmi mými talenty, které mi vyšly i v testech – mimo jiné komunikace, pozitivita, schopnost spojovat lidi…
Oba jste sportovali už od dětství, je tedy sport pro děti důležitý?
JM: Rozhodně. Prospívá nejen tělu, je dobrý i pro ducha. Mezi sportem a byznysem je souvislost. Kdo chce uspět v byznysu, musí podávat výkony jako vrcholový sportovec. Mě tenis naučil vytrvalosti, mentální odolnosti, nezdolnosti a sebedůvěře.
KN: U dětí není nejdůležitější, aby byly ve sportu za každou cenu nejlepší. Měl by je především bavit a naučit je týmovému duchu, disciplíně a rozvíjení jiných talentů – organizačních schopností, komunikace, strategie, spolehlivosti, empatie. Talent se totiž může projevit v jakékoli oblasti…
Někdy však mohou být rodiče zklamaní, když se jim „nevyvede“ vrcholový sportovec nebo virtuos.
KN: Většina rodičů miluje děti nade vše a chce pro ně to nejlepší. Nicméně tlačení dětí do vlastních snů není ta správná cesta. Dětský mozek v předškolním věku funguje na vlnové frekvenci theta, což je pak u dospělého jedince stav snění a představivosti. Proto je někdy těžké v roli rodiče opět zkusit nahlédnout na svět dětskýma očima a pochopit ho. Ale zkoušejme to, ptejme se dětí a hlavně jim naslouchejme.
JAN MÜHLFEIT (55)
? Pracoval 22 let v Microsoftu, naposledy na pozici prezidenta pro Evropu. Přednáší v mezinárodních firmách i na univerzitách. Koučuje manažery, vrcholové sportovce, umělce i děti z dětských domovů. Je autorem knihy Pozitivní leader a na rádiu ZET má pořad Myšlení první ligy.
KATEŘINA NOVOTNÁ (28)
? Vystudovala VŠE v Praze, obor Arts Management, diplomovou práci věnovala rozvoji dětské kreativity. S dětmi pracuje přes 10 let, absolvovala koučovací výcvik pod vedením Jana Mühlfeita, je spoluautorkou projektu Odemykání dětského potenciálu, kde s Janem Mühlfeitem vytvořili řadu kurzů a workshopů.
Více informací o kurzech se dovíte na janmuhlfeit.com/produkty
