Sněte dál – ale pokud nemáte nestydatě bohatého tatíčka, strýce s již fungujícím byznysem v oboru, ve kterém hodláte uspět, nebo pokud váš partner či syn nevykazují predátorské kvality, radši s naplněním svých snů moc nepočítejte. Ukazuje se, že příběhy miliardářů, prezentované v jejich oficiálních biografiích, o tom, jak přišli s prázdnou kapsou do neznámého města a do dvou let ho dobyli svou pílí, odvahou a neotřelostí, nejsou nikdy pravdivé.
V neoficiálních biografiích, které sledují fakta, ne image, se často ukáže, že jejich kapsy byly nacpané tatínkovými milióny, strýčkovými zkušenostmi v oboru a že jejich nápad nebyl riskantní krok, ale naopak vyložená podnikatelská jistota. Víc než ze své geniality často těžili ze slabin těch okolo, kteří byli na „geniálním kovbojovi“ závislí, neboť měli prostě menší kapitál než on.
Kovbojové se žaludečními vředy
Není zcela jasné, proč se tolik bohatých a úspěšných lidí rádo prezentuje jako impulzivní riskující kovbojové, kteří uzavírají své obchody prásknutím bankovek na stůl, aniž by četli smlouvy, jež se k obchodu vážou. Image „odvážného kovboje“ si pečlivě vytváří i mediální magnát Ted Turner, ale skutečnost mu je na míle vzdálená.
Mýtus o kupování rozpadajících se místních televizních stanic zcela na slepo nebo o investicích do beznadějných sportovních klubů, které se pak jako zázrakem staly mašinou na peníze, se při bližším pohledu začne rozplývat a všechny tyto „kovbojské“ kroky se ukazují být jako podnikatelskou „tutovkou“, pokud člověk měl zázemí v oboru (otcova veleúspěšná billboardová firma), peníze (tatínkův kapitál, samozřejmě) a nedostatek svědomí, díky němuž dokázal nechutně smlouvat a stáhnout k riskantnějším investicím o peníze ostatní. Ted Turner sám přiznává, že v jednom jediném případě, kdy jeho otec investoval do odkoupení jisté billboardové společnosti vlastní rodinné peníze (něco, co by Ted sám nikdy neudělal), mladý Ted během těch pár měsíců, než se ukázalo, že ta investice nebyla ztrátová, zhubl dvacet kilogramů, vytvořil si náběh na žaludeční vřed a v oku měl neustálý tik. Riskující kovboj?! Ehm...
Z predátora ikonou
Stejný příběh najdeme za většinou zvučně znějících značek, o kterých dnes už ani nevíme, že kdesi na jejich počátku stál jeden člověk, který nebyl odvážnější než my ostatní, ale který dokázal vidět situaci přehledněji než my ostatní. Giovanni Agnelli, zakladatel značky Fiat, financoval svou společnost penězi investorů, které nakonec šikovným manévrem ze společnosti vystrnadil. Francouzský průmyslník Vincent Bolloré se zmocnil upadajícího rodinného podniku za peníze jiných lidí. Zakladatel značky Kodak George Eastman přesunul všechen risk začínající společnosti na svou rodinu a svého bohatého kamaráda. Ingvar Kamprad, zakladatel značky Ikea, zajistil, že se nábytek vyráběl v komunistickém Polsku, kde ho to stálo polovinu nákladů než ve Švédsku...
Jednoduchá matematika
Obchodní úspěch vlastně není žádná velká věda (což neznamená, že to není velká práce). Vzorce jsou dost jednoduché. Kdo riskuje, dost často nevyhraje. Úspěch nového byznysu je zcela úměrný mohutnosti kapitálu, který do nového podnikání vstupuje. Čím víc peněz má v počátku k dispozici, tím spíš úspěšnější bude. Většina neúspěšných obchodů neskončila proto, že to byl hloupý nápad, nebo proto, že zainteresovaní lidé byli nešikovní nebo nepracovali dost, ale proto, že prostě neměli do začátku dostatek peněz. Podobných vzorců, jejichž dodržení zvyšuje naděje na úspěch, je víc: fakta ukazují, že korporace se prosadí častěji než soukromí vlastníci, sepsání byznys plánu je nutností, kterou mnozí neúspěšní podnikatelé nedodrží, a převzetí jakkoli skomírající existující firmy je výhodnější než začínat od píky.
V padesátých letech probíhal v amerických mateřských školkách prostý experiment. Děti měly za úkol dohodit obručí na tyč. Některé si stoupaly hodně daleko – tak daleko, že dohození k tyči bylo téměř nemožné, zkrátka riskovaly. Mohlo by se zdát, že to byly děti, které vzrušoval úspěch a měly ambice něco dokázat. Ukázalo se však, že právě tyto děti úspěch zajímal nejméně a jejich ambice byly minimální (vzdálenost následně použily jako výmluvu, když neuspěly). Děti, které chtěly za každou cenu uspět, se postavily k tyči „tak akorát“ – dost daleko na to, aby to ještě byla hra, ale dost blízko na to, aby bylo nahození obruče na tyč jisté. Ty, které stály až těsně u tyče, rovněž neměly ambice ani touhu po úspěchu a nedokázaly samy sebe motivovat k výkonu.
Pokud si myslíte, že v investičních hrách, kde létají miliardy dolarů, to probíhá jinak, mýlíte se. Důkazem je chování bankéřů a ředitelů investičních společností v momentě prasknutí bubliny, kterým začala současná celosvětová ekonomická krize. Nebudeme vás zatěžovat ekonomickými detaily, ale jejich výmluvy se podobaly výmluvám dětí, které si stoupají naschvál daleko od tyče a jsou ochotny riskovat osud celé společnosti jen proto, aby se neukázaly jejich osobní chybná rozhodnutí. To je znakem těch neúspěšných predátorů. Úspěšnému predátorovi je totiž úplně jedno, jakou má reputaci. Rozhodně víc jedno, než jestli na jeho kontě přibyde nějaká ta miliarda. Ingvar Kamprad zcela očernil svou pověst, když dal v době studené války práci Polákům místo domácím Švédům, čímž získal obrovskou výhodu nad konkurenty. Sam Walton, zakladatel obrovského řetězce Walmart, investoval peníze čerstvě vyženěných příbuzných, místo aby jako většina lidí požádal o půjčku banku. A protože poprvé neuspěl, investoval je hned dvakrát – to jistě zkazilo náladu na nejedné rodinné sešlosti.
I reputace má svou cenu
Ekonomičtí predátoři zkrátka vsadí svůj osobní risk radši, než by vsadili risk obchodní. A proto jsou v obchodě tak veleúspěšní. Možná jsou natolik sebevědomí, že nepotřebují uznání ostatních. Možná jsou tak pohlceni kalkulováním úspěchu, že si reakcí ostatních ani nevšimnou. Ale nejspíš ze všeho to potvrzuje zase spíš jen to, že jsou prostě a jednoduše – predátoři. Nekompromisně na lovu, sledující nejslabší a nejjistější kořist. Nejste vlastně ráda, že nikoho takového doma nemáte?
Nejčastější mýty o úspěchu
? ÚSPĚCH SOUVISÍ S VYSOKÝM IQ. Výzkumy ukazují, že úspěšní lidé samozřejmě nemají podprůměrné IQ. Ale většinou jejich IQ nepřekračuje 115, což je lepší průměr. Statistiky ukazují, že IQ pod 110 velký úspěch téměř znemožňuje, ale IQ nad 115 úspěch vůbec nezaručuje.
? ÚSPĚCH SOUVISÍ S OCHOTOU RISKOVAT. Naopak. Přestože mnoho úspěšných podnikatelů tuto pohádku kolem sebe buduje, většina jejich kroků byla sázka na jistotu za peníze někoho jiného.
? ÚSPĚCH SOUVISÍ S DŘINOU. Jistě musíte pracovat a dost tvrdě, pokud to chcete někam dotáhnout. Ale často potřebujete obrovské štěstí. Bill Gates nebyl pracovitější než mnozí z jeho kolegů – měl prostě jen obrovské štěstí v tom, že se dostal k jedněm z prvních počítačů v historii lidstva.
? ÚSPĚCH SOUVISÍ S GENIÁLNÍMI NÁPADY. Zdaleka ne. Drtivá většina úspěšných lidí měla za sebou bohatou rodinu nebo silný žaludek na to stáhnout o peníze druhé spíš než nějaký geniální nápad.
