Viděla jste film Škola malého stromu? Vypráví o bílém dědečkovi a indiánské babičce, kteří vychovávají malého vnoučka v době, kdy bílé tváře odebíraly indiánské děti k převýchově. Do jejich srubu v lese přijde sociální pracovník projednat odvedení chlapečka do internátu. Posadí se za stůl spolu s dědou a vnoučkem. Dědeček čeká, až pracovník spustí, ale ten se k tomu nemá, až nakonec kývne významně směrem k chlapci. „Pošlete chlapce pryč, tohle by neměl slyšet,“ navrhne nakonec dědečkovi. Děda se zatváří udiveně a odpoví: „Nemůžu přece posílat pryč někoho, koho se tento rozhovor týká ze všech nejvíc. Chlapec zůstane.“
Máme na to právo?
V příběhu Škola malého stromu je to událost na pár odstavců, jen zlomeček příběhu. Ukazuje však na něco velmi důležitého. Skrýváme před dětmi slova, myšlenky a plány, které se jich bytostně týkají. Na druhé straně je však vystavujeme situacím a rozhovorům, které mohou hluboce zasáhnout do jejich představ o světě a jejich vývoje, a přesto s nimi vlastně nemají nic společného. Někteří rodiče úzkostně udržují děti v informačním vakuu, chrání je před čímkoli, co by mohlo podle nich způsobit zmatek nebo vyvolat strach či úzkost. To je jeden extrém. Nyní však přichází do módy opačný pól – neskrývat před dětmi vůbec nic a přistupovat k nim, jakoby to byly moudří, zkušení dospělí.
Nemluvte, ale reagujte
Pravda je jistě skoro vždy lepší než lež. Ale jak říká slogan jedné reklamní agentury: Pravda dobře řečená. Někteří dětští psychoterapeuti se například shodují, že téma „rodičovská ložnice“ k dětem nepatří. Všimli si totiž jistých vzorců u svých narcistických pacientů. Jeden případ vypráví o mladém muži, kterému matka v raném věku svěřila, že již odmítá spát s jeho otcem a otec si sexuální potřeby bude řešit jinde. Zatímco v rámci uspokojení potřeb obou rodičů to byl jistě rozumný a vzájemně vstřícný krok, pro dítě svěřování intimních detailů rodičovského života může znamenat zátěž. Nejen proto, že může být vůbec nepříjemné takové detaily poslouchat a znát, ale také proto, že dítě pak může kvůli faktu, že se maminka svěřuje s takovými informacemi právě jemu a on je tedy ten vyvolený, získat pocit neomezeného vládce, což vede právě k narcistickým sklonům.
Jak tedy s dětmi mluvit, aniž bychom jim zamlčovali život takový, jaký je, a zároveň je uchránili zbytečným zákrutám v jejich vývoji? Ve chvíli, kdy se stanete rodičem, zvlášť jedná-li se o první dítě, začnete přehnaně a úzkostně řešit každičký krok, který uděláte. Pocit neuvěřitelné zodpovědnosti za směřování jiného človíčka je oslepující. Je to pro dítě dobré? Dokážu vybrat to nejlepší řešení? Neuškodí to? Frederick Zimmerman, profesor na kalifornské univerzitě, takové rodiče uklidňuje, neboť tvrdí, že pro vývoj dítěte je jistě důležité, o čem s nimi rodiče mluví, ale mnohem důležitější je interakce samotná. Ba dokonce, důležitější, než co říkáme my, je fakt, že dítě může samo mluvit. Zimmerman tvrdí, že „dospělí by si měli pamatovat, že někdy je sice pohodlnější a rychlejší dítěti říct, co má dělat, a je náročné zpomalit a naladit se na dětskou vlnu, ale to je přesně to, co je pro jeho vývoj nejdůležitější. Konverzace by vždycky měla být obousměrnou silnicí.“
Chytré, nebo šikovné dítě?
Tomášek slýchal, jak je úžasně chytrý od chvíle, kdy se v jednom roce naučil chodit. Nejen od svých rodičů, ale od každého dospělého, se kterým přišel do kontaktu. Ve čtyřech letech začal chodit do velmi drahé a velmi specializované mateřské školky pro děti evidentně chytřejší než jejich vrstevníci. Jeho inteligence byla oficiálně potvrzena. Jak Tomášek postupoval předškolním a pak také školním systémem (velmi drahá, velmi specializovaná škola), jeho vědomí sebe sama jako velmi bystrého se neprojevovalo zdravým sebevědomím ani odvážnou sebedůvěrou. Vlastně, jeho otec Karel si všiml úplného opaku. „Tomáš odmítal zkoušet věci, u kterých hrozilo, že nebude nejlepší. V některých disciplínách byl okamžitě jednička, ale když to tak náhodou nebylo, vzdával to téměř okamžitě s tvrzením, že na tohle není dobrý.“ Tomášův svět se začal dělit na dvě strany: Věci, ve kterých byl přirozeně dobrý, a věci, které prostě nedělal.
Karel si začal klást otázku, proč k tomu došlo, a dostal se až ke studiím, které se zabývaly dětmi chválenými pro svou inteligenci. Chválíme-li neustále děti za jejich chytrost, učíme je, že takhle se tato hra hraje: Působit chytře a neriskovat žádné chyby. V čem je zakopaný pes? Pokud děti chválíte například za snahu, vyzdvihujete něco, co mohou kontrolovat, co je v jejich moci. Chytrost buď máte, nebo nemáte, a pokud nemáte, pak máte smůlu. Děti chválené za snahu se naučí, že úspěch mají ve svých rukách. Naopak chvála za inteligenci odebírá úspěch z rukou dítěte, jakoby se o něj nepřičinilo, a nevybavuje je nástroji pro chvíle neúspěchu. Děti, u nichž byla vždy zdůrazňována přirozená inteligence, podceňují vliv úsilí a snahy. Dokonce to může zajít tak daleko, že snaha bude u těchto dětí stigmatizována. Snažit se musí ti hloupí, úsilí je veřejným důkazem, že nejsem dostatečně inteligentní.
Přiměřenou výchovnou reakcí samozřejmě není začít dětem říkat, že jsou hloupé a musí se snažit. Jde spíš o to dát jim dostatek informací a zázemí k tomu, aby věřily, že se mohou zlepšit v čemkoli, dokonce i v inteligenci nebo ve sportu, přestože odmalička slýchaly, že na jedno či na druhé nemají talent. Dětskou mysl lze krásně programovat, tedy vychovávat a podmiňovat blahodárným způsobem. Studie prováděné na základních školách v USA prokázaly, že děti, které absolvovaly seminář vyprávějící o pochodech v mozku, dorůstajících, obnovujících se a rozšiřujících se neuronech a dalších „důkazech“ o možnosti zvyšovat svou inteligenci, začaly vykazovat výrazně lepší výsledky ve škole, a to až neuvěřitelně rychle.
Jak chválit?
Podmínkou chvály, která nezpůsobí víc škody než užitku, je specifičnost. Profesorka psychiatrie Judith Brook vysvětluje, že rodičovská chvála si u dítěte musí udržet určitý kredit, jinými slovy musí být upřímná, adekvátní a konkrétní. Přehnaně chválené děti se stávají obětí ideje, že image je důležitá. Jsou soutěživější a mají méně skrupulí. V jedné zajímavé studii dostaly děti dvoke puzzle. Po složení prvního jim je dáno na výběr, zda se chtějí naučit novou strategii na skládání puzzle ve druhém kole, nebo zda se chtějí dovědět, jak si vedly v porovnání s ostatními dětmi. Čas je jen na jedno, nebo druhé. Děti, u nichž byla vyzdvihována inteligence, si téměř neomylně vyberou druhou možnost. Už vidíte, kam může vést přehnaný důraz na chytrost? K hlouposti samozřejmě, protože pozice mezi ostatními začne být důležitější než schopnost a ochota učit se nové věci. Snad nejhorší rodičovskou strategií je neschopnost uznat neúspěch jako běžnou součást života. V některých rodinách je toto téma takovým tabu, že se o něm nemluví ani ve chvílích, kdy k němu dojde. Dítě, které přijde o příležitost prodiskutovat svá pochybení, se z nich nikdy nemůže poučit. A to mu přece udělat nechcete.
