Bylo jí rovných pětadvacet, když si nahmatala bulku v podpaží. Občas se jí tam dělávala, když měla angínu. Lékař ji vždy uklidnil, že je to jen mízní uzlina a nemusí se ničeho obávat. Tentokrát to však bylo jiné. Bulka byla hrbolatá, nešlo s ní hýbat a jako by prorůstala do okolní kůže. Kláru nic nebolelo, a tak na celou věc zapomněla. Kdo by si dělal starosti s nějakým nepovedeným ‚beďarem‘! Když po několika měsících pocítila podivné pnutí a tahání, vzpomněla si a pořádně se prozkoumala v zrcadle. Bulka se rozšířila a zmohutněla. Kůže nad ní vypadala jako scvrklý pomeranč. Klára podvědomě vytušila, že je zle. Hned druhý den pospíchala k lékaři a domů se už vrátila jen pro věci do nemocnice… „Ani jsem si nestihla v knihovně vypůjčit zásobu detektivek, abych se v nemocnici nenudila, jaký to byl spěch!“ směje se Klára, ale tehdy jí do smíchu vůbec nebylo. Tušila, že má rakovinu, ale nevěděla, v jakém rozsahu a jak je to vážné.
Měla jsem metastázy v mozku
„Ta nejhorší zpráva na mě teprve čekala. Nejen, že bulka byla zhoubná a v pokročilém stádiu, měla jsem metastázy v játrech a možná i jinde po těle…“ konstatuje s naprostým klidem Klára a hned pokračuje: „Po operaci následovalo ozařování a potom chemoterapie. Bylo mi vážně zle. Příšerně! Zvracela jsem a bolela mě snad každá kost v těle. A že jich je hodně!“ Klára byla konečně propuštěna domů, kde měla čekat na výsledek kontrolních vyšetření. Ke zklamání všech byl nad očekávání špatný. Bulku sice odstranili a metastázy v játrech se zmenšily, jenže další se objevily v místech, kde je nikdo nečekal. V mozku a navíc v takových jeho částech, kde se nedaly operovat…
„Lékař mi všechno ukázal na snímcích i na barevném 3D modelu. Chtěla jsem vědět, jakou mám šanci, a dostala jsem jen 10 %. To není moc, co? Prostě mi zbývalo doufat jen v zázrak…“ krčí Klára rameny a dodává: „A ten zázrak, divte se, opravdu přišel!“ Že po lékařově verdiktu byla Klára úplně na dně, asi není nutné zdůrazňovat. Nejdřív tomu všemu nechtěla vůbec uvěřit. Třeba se spletli, říkala si. Pak dostala vztek. Na všechno a všechny. Proč zrovna já? ptala se a nedokázala zadržet pláč. Nechtěla umřít tak mladá. Vždyť ještě nebyla ani pořádně zamilovaná! Nakonec začala Klára chodit na dlouhé procházky. Snad aby se úplně nezbláznila. Byla zesláblá a musela každou chvíli zastavit a odpočinout si, ale i tak se okruh zvětšoval, až nakonec dokázala ujít za odpoledne i několik kilometrů.
Splynula jsem s přírodou
„Jednou jsem se ocitla na polní pěšině za nedalekou vískou. Kochala jsem se pohledem na dozrávající obilí, když jsem si všimla několika na sebe navazujících kruhů. Musela jsem se v duchu usmát: Vesničtí kluci si hrají na mimozemšťany! Šla jsem se podívat, jak a čím ty kruhy udělali. Snad plochým prknem? Když jsem si uprostřed jednoho kruhu dřepla na bobek, abych zblízka prozkoumala ohnutá stébla, pocítila jsem slabost. Musela jsem se posadit a potom i lehnout, přestože nebylo teplo a blížil se večer. Ležela jsem a měla zavřené oči. Najednou jsem byla lehká jako pírko. Jako bych splynula s přírodou, s větrem, rostlinami a nebem.
Tak zvláštní pocit se nedá vůbec popsat. Nespala jsem, naopak jsem byla úplně bdělá. Víc než jindy!“ snaží se vylíčit Klára něco, co se ani přiblížit nedá. Prý bychom to museli sami zažít, jinak to nejde… Klára ani neví, jak se dostala domů. Měla strach, zda nenastydla, ale ráno se cítila lépe než jindy. Na obvyklou procházku se vydala dřív, aby si mohla ‚svých‘ kruhů pořádně užít. Tentokrát si nesla deku a láhev vody, protože měla stále žízeň. Těšila se, až zažije splynutí jako den předtím.
Lékař nevěřil vlastním očím
„Opravdu se to opakovalo. Bylo to nádherné. Takový příliv energie!“ vzpomíná Klára a dodává, že ke kruhům chodila každý den asi měsíc. Potom pole zorali a ona nenašla po kruzích ani stopu. „Vidíte, kruhy nemohly být od mimozemšťanů, že ne. To by zůstala vypálená místa i po sklizni, nebo ne?“ ptá se sama sebe Klára, protože dodnes neví, co si má o celé věci myslet. Ale je jí to vpodstatě jedno. Mnohem důležitější pro Kláru je něco, s čím už vůbec nepočítala. Na další lékařské prohlídce lékař nevěřil svým očím. Dokonce nařídil zopakovat rentgen a nabrat znovu krev. Po Klářině nemoci nebylo náhle totiž ani památky!
„Lékař nejdřív vůbec nemluvil, jen si něco brumlal pro sebe a koukal na snímky. Potom se mě začal vyptávat, co jsem dělala a zda jsem se u někoho léčila. Myslel tím nějakého léčitele nebo bylinkáře. Já ale pravdivě odpověděla, že ne. O kruzích jsem se ani nezmínila. Ta souvislost mě napadla až mnohem později. Až když jsem přemýšlela, co jsem vlastně dělala, jak se mě ptal ten lékař…“ přiznává Klára a krčí rameny. Je šťastná, že se uzdravila a že ani rok poté se v jejích výsledcích neobjevilo nic, čím by se musela znepokojovat. „Dostala jsem od života druhou šanci. Jsem si jistá, že za ni vděčím kruhům v obilí. Ať už je tam udělal kdokoliv nebo cokoliv!“ tvrdí Klára a těší se na všechno, co jí život přinese.
