Když se teď podívám kolem, jen malý kousek od psacího stolu, kde sedím, je dětská postýlka, ve které usíná pětiměsíční holčička. Je sladká. Stále dokola poslouchá melodii, jíž vyluzuje už postarší, trochu vypelichaný medvídek. Snaží se přemoci padající oční víčka, ručičkama šátrá před sebe a pomalinku začíná pravidelně odfukovat. Miminka jsou skoro nebeská stvoření. Alespoň když jsou takhle mrňavá. Tři starší synové už totiž dokážou udělat pořádný rachot.
Pokaždé, když zalezou do postýlek, postupně volají – tu že mají žízeň, jindy chtějí zase čurat, pak se nutně potřebují ujistit, že budou moct jít zítra do školky, nebo mají hlad, chtějí přečíst ještě jednu pohádku... Nejstaršímu Matyášovi je bezmála šest let, dvojčatům Vojtěchovi a Kryštofovi budou v červnu tři roky. Kdyby mi někdo před jedenácti lety vyprávěl, jaký život budu žít dnes, nevěřila bych mu ani slovo.
Od drog za mříže
Vlastně ani nevím, proč jsem s drogami začala. Možná jsem jen chtěla být už dospělá. Možná jsem si jen potřebovala vynahradit lásku, kterou mi máma s tátou nedávali. Ano, zahrnovali mě dárky, ale chyběla mi jejich náruč. Povídání si s nimi. Ve svých třinácti letech jsem se chytla party ze školy a poprvé vyzkoušela kromě alkoholu a obyčejných cigaret také marihuanu. Chodili jsme za školu, potulovali se ulicemi města, vypouštěli autům pneumatiky. Doma jsem vlastně jen spala. Ani jsem nezaznamenala, že je máma nemocná. Až ji najednou sanitka odvezla do nemocnice, kde po necelém měsíci zemřela.
Prý na celkové selhání organismu. S tátou žili už nějaký čas odděleně. On měl jinou, mladší partnerku, ona se nechtěla rozvést. Smrt to tedy vyřešila za ně. Bylo mi patnáct. V celém domě jsme zůstali jen já, babička a její tři psi. Babička tátu nenáviděla, protože její dceru opustil, a tak mi bylo víc než jasné, že jeho plán nastěhovat se zpátky a starat se o mě, není proveditelný. Proto jsem mu řekla, že jeho pomoc nepotřebuju, že všechno zvládnu, ať nemá strach. Nezvládla jsem to. Najednou bylo všude kolem strašně prázdno a mně nechyběla jenom máma, ale i táta. Tolik nocí jsem probrečela! Nikdy jsem mu to neřekla, styděla jsem se dát před ním najevo i sebemenší náznak smutku nebo depresí.
Tak moc jsem toužila po jeho náruči, ale nedokázala mu to přiznat... A tak jsem se vrátila mezi „staré známé“. Jenže jsme byli starší a chtěli jsme být ještě dospělejší. Podařilo se nám sehnat heroin. Začátek konce. Závislost jde vypěstovat tak lehce. A pokud jste neprožili, jaké je to být na drogách, nedokážete si představit, co se s vámi děje. Protože jsme neměli kde brát peníze, ohrožovali jsme v autobusech cestující injekční stříkačkou naplněnou sice jen džusem, který jsme ale vydávali za krev infikovanou virem HIV. V osmnácti jsem byla odsouzena na pět let vězení podmíněně.
Už jen tři dny a... svoboda!
Tvrdohlavá po tátovi. Taková jsme byla i za mřížemi. Protože jsem se nechovala vzorně, odseděla jsem si úplně celý trest. Jak pomalu tam utíká čas! A kolik hodin tam člověk aspoň na samém začátku probrečí... Kolik hodin propřemýšlí o tom, co měl kdy udělat jinak a co neměl dělat vůbec – jako kdyby se minulost dala změnit... V jednom mi ale ty předlouhé roky ve vězení moc pomohly. Úplně jsem se zbavila své osudové závislosti na drogách (kamarádku Kateřinu pustili pro dobré chování v polovině trestu, v posledních letech je v mezičase své závislosti ve vazbě kvůli drobným krádežím). Zpětně také vím, že jsem tam potkala spoustu zajímavých lidí a jejich osudů. Byly to opravdu užitečné roky.
A chvílemi bylo v ženské věznici celkem veselo – třeba když jsme se snažily propašovat ze zahrady, kde jsme pracovaly, kolík na sázení sazenic coby přiměřenou náhradu za muže. Podařilo se nám to jednou, pak však přišla kontrola pokojů, kolík objevila a příště už jsme byly pod bedlivým dozorem nejen my, ale také naše pracovní náčiní... Pouhé tři dny před propuštěním jsem si uvědomila, že se dostanu ven, budu moct dělat, co budu chtít, co si zamanu, nikdo na mě nebude ustavičně dohlížet. Byly to ale nejdelší tři dny v mém životě.
Tři dny plné nedočkavosti na znovunabytou svobodu a také strachu z návratu mezi lidi. Peníze, které jsem měla na cestu domů, jsem na nádraží utratila za dárky pro všechny možné známé a jela pak stopem. Řidiči, který mi zastavil, jsem překotně vyprávěla svůj příběh. Musel si myslet, že jsem blázen. Pocit štěstí, který jsem cítila, se nedá popsat...
Překvapivé těhotenství
Dva týdny po mém návratu táta uspořádal – na mou počest – velkou večeři pro nejbližší kamarády. Než jsem na ni odcházela, udělala jsem si těhotenský test. A ano, byla jsem těhotná. S tím klukem, o kterém jsem si po společné noci myslela, že už si u něho jenom umyju vlasy a víckrát se neuvidíme. A najednou tohle. Byla jsem šťastná. Romanovi jsem tu novinu oznámila před vchodem do restaurace a ani jsem nečekala na jeho reakci. Bylo mi to jedno. Bez rozmýšlení jsem cítila, že dítě je ten správný začátek nového života, a nezáleželo mi na tom, jestli se on rozhodne vzít nohy na ramena, nebo zůstat. Během večeře jsme po sobě pokukovali a pozdě v noci spolu odešli ruku v ruce domů. A asi to tak mělo být. Jsme spolu dodnes.
Nečekaná úmrtí
Matyáš se narodil zkraje jara a spolu s ním se objevila také moje touha rozplozovat se. Cítila jsem, že – ačkoli je jedno dítě velká radost – nechci, aby vyrůstalo samo. Já byla jedináček a vždycky jsem si přála a doufala jsem, že mi přibyde malý bratříček, o kterého se budu moct starat. Nestalo se tak. A věděla jsem, že udělám všechno, aby podobnými pocity a nenaplněnými touhami netrpělo moje dítě. Nemohla jsem přece dopustit, aby bylo stejně nešťastné. Roman proti velké rodině nic nenamítal.
„Věcem“ jsme nechali volný průběh. Po necelém roce od narození Matyáše jsem zjistila, že jsem zase těhotná. A protože jsem si nikdy nepřipouštěla, že by se mohlo něco stát, strašně mě zarmoutilo, že srdíčko toho malého miminka dotlouklo v devátém týdnu těhotenství. Přesto jsem byla odhodlaná zkusit to znovu. Po druhém neúspěchu jsme s Romanem prošli mnoha nejen genetickými vyšetřeními, aby se zjistila příčina dvou spontánních potratů, ale lékaři na nic nepřišli. Až nám jedna dobrá duše řekla, že spolu asi nemůžeme mít děti. Při vzpomínce na Matyáše, kterého v tu chvíli hlídala babička, nám bylo moc do smíchu. Ovšem musím přiznat, že jsem ve své paměti raději začala pátrat, jestli náhodou... Ale ne, otcem opravdu nemohl být nikdo jiný. To bych si snad pamatovala!
Dvojité štěstí a holka na konec?
Svou energii jsem po dvou nezdarech vložila do jiných dětí. Rok jsem objížděla základní a střední školy po celé zemi a dětem vyprávěla o závislosti na drogách a o vězení. Pravidelně na začátku povídání dělaly, že je to vůbec, ale vůbec nebaví, na konci pak pokládaly stále nové a nové otázky. Tak mě to bavilo a přišlo mi to smysluplné, že jsem si až ve třetím měsíci uvědomila, že jsem zase těhotná. A hned dvojčata! Raději jsem tomu ještě nějaký čas nevěřila a nic neplánovala, když už se mi začalo břicho řádně zakulacovat, řekla jsem si, že teď už se asi nic nestane. A Roman mě dokonce požádal o ruku. Svatba se konala v kostele necelé dva týdny před narozením Vojtěcha a Kryštofa. Teď už je nás dohromady šest – a myslím, že už jsme všichni. Aspoň na pár let, než celá ta skupina odroste. Kdo ví, co bude za pět deset let, třeba se mně i manželovi zasteskne po kojení a přebalovaní... Jsem opravdu šťastná máma. A čistá. A taky vím, co chci od svých dětí. Aby nebraly drogy. Nic víc.
