Bezpečně vím, že chci žít s mým mužem, nejen žít, ale i dožít, v dobrém i ve zlém. Bezpečně taky vím, že bych ho za nikoho neměnila. Jsem si jistá, že mě má hodně rád. Spřízněná duše. Ale také zranitelná. Znám ho. Vybalit teď pravdu by bylo příliš silné kafe. Takže zase lžu. Na všech frontách. Markovi tím, že vůbec nic netuší. Jeho manželce je lháno automaticky mým mlčením jemu. A mému muži, který se tak moc těší na naše děťátko. V budoucnu budu lhát ještě i našemu dítěti... Chodím s břichem, usmívám se na mého muže, na mimino v mém lůně, na svět a jsem šíleně šťastná i šíleně nešťastná zároveň. Můj děda psychiatr mi kdysi na toto téma řekl: „Lež má ve vztahu své místo, pokud člověk nelže, aby ochránil sebe, ale toho druhého.“ Koho tedy chráním? Mého muže? Marka a jeho rodinu? Moje dítě? Nebo sebe před megakonfliktem?
Snad jednou?
Nejsem si jistá, jestli se někdy rozhodnu riskovat, zda to můj muž a ostatní účastníci tajemné mandaly našich propletených osudů pochopí, a vyjdu s pravdou ven. Nebo jestli se vykašlu na své svědomí a budu je všechny, nakonec i sebe, chránit lží. Třeba tím zakládám na další části nekonečného vztahového obrazce. Řeknu-li pravdu, bude nějaký. Když ji neřeknu, bude zas jiný. V dalších životech potkám jiné lidi, budu řešit jiné věci. Nebo naopak. Situace se mi bude stále vracet, dokud nenajdu odvahu stát nahá v pravdě. Opravdu bude? Co když se mi ale bude vracet hněv všech zraněných, když řeknu pravdu? Nebo se sama ocitnu v pozici zraněného? Nevím, a tak se řídím starými čínskými mudrci, kteří žili podle principu wu-wej. Tedy ne-dělání. Přílišné nezasahování. Asi jsme to úplně nepochopili, ale říkáme tomu s mojí milou kamarádkou princip „nechte vyhnít“.
Cynické? Možná. Nicméně v devadesáti procentech se nám to osvědčilo. Uzly se samy rozpletly, aniž bychom musely dělat bolestivé řezy. Vím však, že když některé velké rány hnijí příliš dlouho, mohou způsobit otravu krve. Otrava vlastní lží v mém případě. Zatím zůstanu u nezraňování druhých. Nic lepšího mě nenapadá. A moje svědomí? Kupodivu s rostoucím břichem nehryže tolik, jak jsem si v začátcích představovala, že hryzat bude. Jak se to stalo? Mému muži jsem hned na začátku našeho vztahu řekla, kolik jsem toho v předchozích vztazích mým ex nalhala. Můj sklon ke lhaní bylo, řekněme, Blueovo čůrání do koupátka. Smál se a řekl mi, že mě bere i s tímhle handicapem, i když si dá bacha. Intuice mi říká, ať s pravdou počkám. I když psychologové často radí, že čím dřív se pravda vyjeví, tím líp, já se řídím intuicí. Počkám si, až to celé vychladne. I kdyby to mělo být až v důchodu.
Uvidím, jak se věci budou vyvíjet, až bude mimino na světě. Vím, že ho budu mít ráda. Mám vlastně všechny okolo sebe ráda. Mámu, tátu, Marka, i tu jeho unavenou ženu s dvojčaty. Nakonec i sebe. Přestože občas čůrám do koupátka. Každý jsme holt nějaký. Já mám sklony ke lžím, proto se tedy zřejmě porůznu zaplétám. Není to nakonec v pořádku? Možná jsem tomu mému ex-dobrodruhovi nelhala úplně – moje povaha je víc dobrodružná, než jsem si myslela. Cesta džunglí by teď byla takové příjemné odreagování...
