Nevyšlo to poprvé. Nevyšlo to podruhé. Potřetí skončila velká láska ještě větším fiaskem. Počtvrté se změnila v nenávist. Popáté bylo po všem dřív, než to vůbec mohlo začít. Šestý byl milý, pozorný a něžný, jenomže pak jste zjistila, že je stejně milý, pozorný a něžný i k jiným ženám. Posedmé to vypadalo dlouho nadějně, začali jste spolu dokonce bydlet, ale pak z něj vypadlo, že nechce děti. Nikdy. Takže jste se odstěhovala. Poosmé jste se ho na děti zeptala raději rovnou, abyste zbytečně neztrácela čas. „Děti?“ podíval se na vás trochu zaraženě. „Ty chceš děti? Už teď?“ Rychle jste ho ujistila: „Samozřejmě že ne teď. Někdy. Výhledově. Pouze zjišťuji, jestli vůbec.“ Druhý den večer nezavolal, třetí zrušil dlouho domluvené rande a za týden vám oznámil, že je to na něj moc rychlé a že byste měli trochu zvolnit.
Není kam jít
Klidně byste zvolnila a udělala krok zpátky, jenomže ono není kam. Nebydlíte spolu, neplánujete koupi bytu ani svatbu, teprve začínáte. Voláte si, píšete textové zprávy, občas jdete na procházku, někdy do kina. Krok zpátky rovná se žádný vztah. Rozchod. O dalším vztahu už nechcete ani slyšet. Přinejmenším na několik let dopředu. Když vám kamarádky říkají, že přeháníte, a ujišťují vás, že to přejde, naštvaně se ohrazujete. „To tedy nepřejde, mám po krk mužů a vztahů. Myslím to naprosto vážně. Koupím si kočku a nic mi nebude chybět.“
Jste unavená. Ve snaze zachovat si psychické zdraví nehodláte další pokus riskovat. Schází vám chuť vkládat energii do něčeho, co stejně nemá budoucnost. Samota sice není nic pro vás, vždycky jste toužila po velké a harmonické rodině, ale když to nejde jinak… Přes koleno už nic lámat nehodláte. Budete sama. Ústupek jste ochotná udělat pouze v případě, že se objeví někdo skutečně výjimečný. Ne sice „Božský“, na toho nevěříte, ale spokojit se s kýmkoli, jen abyste neusínala sama, nechcete. Už jste si to vyzkoušela a výsledky byly nevalné.
Vzhůru nohama
Organizátorka společenských akcí Tereza na vztah rezignovala už podruhé. Poprvé se to stalo v jejích šestadvaceti, kdy za sebou měla několik nepříjemných rozchodů, z nichž se ten poslední odehrál krátce po zásnubách. Podruhé v jednatřiceti, když chystala svatbu a zjistila, že její nastávající má na krku obrovské dluhy, o nichž se jí jaksi „zapomněl“ zmínit. Sama žije už čtyři roky. Soběstačná je, ale spokojená ne – dalšího vztahu se však bojí. Nevěří totiž, že by jí mohl vyjít. Mužů má přitom kolem sebe víc než dost a nabídek na schůzku vcelku také. Odmítá je. Jde nanejvýš na jedno přátelské kafe. „Ne že bych si nikoho nemohla najít,“ říká.
„Pracuji mezi lidmi a denně se potkávám s někým novým, příležitosti k seznámení mám. Ale začínejte vztah, když nevěříte, že by mohl vydržet. To nemá ani cenu se do něho pouštět. Už nechci znovu zažít to zklamání, kdy někomu věříte, plánujete s ním budoucnost a pak zjistíte, že je všechno jinak. To je na rozchodech po dlouhodobých vztazích asi vůbec nejhorší. Ne to, že budete sama, ale že musíte přehodnotit všechno, co jste s dotyčným prožila. Jeden den něco platí a druhý je všechno převrácené vzhůru nohama.“ Co se týče sexu, s tím Tereza nemá problém. Nechybí jí a nevyhledává ho. „Jestli chodím po barech a lovím si muže do postele? Ne, tak tohle opravdu nedělám. Po pravdě řečeno je sex to poslední, co mě trápí. Horší je to s dětmi. Ty bych měla moc ráda…“
Permanentní strach
Podobnou zkušenost má i třiatřicetiletá Kateřina, která na dlouhodobý partnerský vztah rezignovala po pětiletém manželství. Když se rozváděla, bylo jí dvacet sedm let. Její manžel se odstěhoval za jinou ženou, což není sice nic neobvyklého, ovšem on to udělal poté, co se o něj celé tři roky ve dne v noci starala. Byl velmi vážně nemocný a jednu dobu to dokonce vypadalo, že se neuzdraví. Kateřina přiznává, že se z manželovy zrady dodnes nevzpamatovala.
„Zhroutil se mi svět. Tři roky jsem žila v permanentním strachu o něj. Budila jsem se několikrát za noc, abych se ujistila, že žije, nikam jsem nechodila, protože jsem ho nechtěla nechávat samotného, veškerý čas jsem trávila jenom s ním. Bylo to psychicky nesmírně vyčerpávající, ale pořád jsem doufala, že se to zlepší. Milenku si našel v podstatě hned poté, co mu doktoři řekli, že je zdravý. Pokud vím, momentálně má už dvě děti. Já stále nejsem schopná mít normální vztah. Zkoušela jsem to, ale všechny se záhy rozpadly. Teď už se ani nesnažím.“
Omezený čas
Psychologové v takovýchto případech mluví o takzvané únavě ze vztahů. Ta se může objevit v každém věku – i dvacetiletý člověk si může připadat vyčerpaný, záleží na tom, kolik vztahů za sebou má a jakou měly podobu. Mnohem běžnější je ale tato únava kolem třicítky a postihuje výrazně častěji ženy než muže. Důvodem je, že ženy od vztahů v průměru očekávají něco jiného a že rozchody obecně hůře nesou. Tím nechceme říct, že by všichni muži byli necitliví a rozchodem po dlouhodobém vztahu se netrápili, ale ženy si věci spojené s rozchodem více berou. Na rozdíl od mužů mají omezený čas, během kterého si mohou najít partnera, jenž by byl vhodným otcem jejich dětí. Když si muž nenajde partnerku, se kterou by si přál založit rodinu, do svých čtyřiceti, ještě není nic ztracené. Žena ale ví, že musí jednat rychleji. I z toho důvodu je pro její psychiku rozchod větší zátěží, a když jich následuje několik za sebou, únava ze vztahů a následná rezignace na sebe nenechají dlouho čekat. Podle psychologa a psychoterapeuta Petera F. Kinauera není řešením neúspěšných vztahů život bez partnera.
Samota jen prohlubuje pocit izolace, a ačkoli si samotáři pochvalují, že nemusí řešit žádné partnerské problémy, jejich psychice to nepomáhá. Člověk má prý vrozenou touhu po blízkosti a partnerském soužití, a pokud žije sám, emočně strádá, což se projevuje například větší náchylností k nemocem. Řešení vidí jednak v dobrém výběru a jednak v přijetí skutečnosti, že i vztah, který nevydrží, může být hezký. „Jde-li člověk do vztahu už s tím, že v něj nevěří, zabíjí ho hned na samém začátku. Jde-li do něj s tím, že se jej pokusí udělat hezkým, šance, že vydrží, letí rapidně nahoru.“
Kde hledat?
Dobrý výběr je důležitý. Peter F. Kinauer optimisticky tvrdí, že celá věc je mnohem jednodušší, než se spousta nezadaných domnívá. Máme špatné partnery, protože je hledáme na špatných místech. Například v baru. Výběr míst k setkání je přitom obrovský, jenom je třeba dopředu si ujasnit, co od partnera a od vztahu chceme, jaké jeho vlastnosti jsou pro nás podstatné a co naopak dokážeme druhému tolerovat. „Seznámit se s někým je možné prakticky všude. Na pracovišti, stejně jako v posilovně, papírnictví nebo videopůjčovně. Ve večerce na rohu nebo v supermarketu, v tramvaji, na večírku nebo na diskotéce.
Pokud nejste sportovně založená, vhodného partnera nehledejte na fotbalovém hřišti nebo v posilovně. Pokud vám umění či literatura moc neříkají, nemůžete čekat, že se právě na vernisážích, výstavách, v muzeích nebo na autorských čteních seznámíte s těmi správnými lidmi. Pokud se ale například hodně zajímáte o malířství, potom je pravděpodobnost, že se s někým stejně smýšlejícím seznámíte na vernisáži, podstatně větší, než když budete vhodného partnera hledat na fotbalovém hřišti. Myslete na přísloví: ,Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.‘ Ve fázi seznamování dáváme obzvlášť pozor na to, co nás spojuje, zda máme stejné zájmy nebo společný oblíbený sport, jídla a podobně.“
