Mířili na nás pistolí!
Cestou z Holandska nás o půlnoci v Německu stavěli policisté. Nešlo ale o žádnou běžnou silniční kontrolu. Zablokovala nás tři auta a vyskákali z nich chlapi s pistolemi. Obestoupili nás a s namířenými zbraněmi řvali, ať se ani nehneme a vyklopíme, odkud jedeme a proč. Mráz mi běhal po zádech a připadala jsem si jako kriminálnice. Ptali se, kam jsme ukryli drogy a zbraně, a prohledali auto. V kufru ale našli jen batohy s upoceným oblečením, spacáky, mušle z pláže a toaletní papír. Postupně jim došlo, že jsme obyčejní turisté, a najednou se začali chovat zdvořile. Dokonce nám doporučovali, abychom strávili dovolenou v Německu u moře. Přiznali nám, že si nás spletli s jinými Čechy, na které byli upozorněni. Skuteční pašeráci zřejmě mezitím klidně projeli.
Lenka, 30 let, psychoterapeutka
V sedle u Pacifiku
Když jsem byla v Mexiku, pronajali jsme si domeček na pláži u Pacifiku. Na jeden den vpodvečer jsme si zamluvili vyjížďku na koni. Předtím jsem párkrát v sedle seděla, takže jsem nebyla úplný nováček. Kůň mě respektoval, a tak jsem postupně získávala odvahu. Nejprve jsme šli krokem po pláži a pak jsem začala zkoušet cval a klus. Když jsme se asi po hodině a půl vraceli zpátky s naším průvodcem se slušivým sombrerem, zapadalo už slunce, moře hučelo a pěnilo, kormoráni nám létali nad hlavami, kokosové palmy všude kolem a já si to jako divoká amazonka pádila tryskem v sedle svého hřebce po písečných dunách u vln Tichého oceánu. Křičela jsem jako smyslů zbavená, srdce mi bilo jako o závod. Připadala jsem si jako hrdinka romantického filmu. Dodnes mi při téhle vzpomínce naskakuje husí kůže.
Jana, 27 let
Vymodlený porod
V třicátém šestém týdnu těhotenství mi gynekoložka na běžné prohlídce řekla, že trpím preeklampsií. Tahle nemoc postihuje pouze těhotné a ohrožuje přitom na životě matku i dítě. Jedinou léčbou je samotný porod, takže mě okamžitě odvezli do porodnice. Prožívala jsem záchvaty strachu, nejistoty a beznaděje. Následující dva dny se mi lékaři snažili vyvolat porod. Ležela jsem na kapačkách a absolvovala jedno nepříjemné vyšetření za druhým. Třetí den mi lékař oznámil, že dnes musím porodit, jinak nepřežiju já ani miminko. Ležela jsem od rána na sále napojená na přístroje. Můj strach sílil. Cítila jsem tak silnou obavu o miminko, že jsem ani nevnímala bolest z kontrakcí. Naděje mi svitla ve chvíli, kdy mi drobná žena v bílém plášti oznámila: „Vypadá to dobře, maminko, dítě už je na cestě!“ Okamžitě se zmobilizovala každá buňka v mém těle. Po třech hodinách jsem už s obrovským pocitem štěstí svírala v náručí dvoukilový uzlíček. Pocítila jsem tehdy ohromný příliv energie, že bych snad i skály mohla lámat.
Kateřina, 31 let
