Paní Milada (32) z Prahy je naprosto normální mladá žena, s obyčejnými starostmi i radostmi. Několik let žila s přítelem a po rozchodu se zaměřila na přestavbu a renovaci bytu, v kterém žije už od svého narození. „Rodiče mi byt nechali a přestěhovali se na Moravu, kde zdědili domek po babičce. Pravidelně je navštěvuji, ale pořád jen hořekují, že už se nevdám a tak… S přítelem jsme se rozešli po osmileté známosti, byl to spíš rozvod než rozchod. Spoustu věcí jsme si pořídili společně a o spoustu se dělili. Abych zapomněla a mohla začít znovu, vrhla jsem se do generální renovace bytu. Bylo to dost náročné, ale stálo to za to! Jenže tím to vlastně všechno začalo…,“ pouští se do vyprávění Milada. „Uvědomuji si, že všechno, co řeknu, bude znít naprosto bláznivě, ale je to skutečně pravda!“
Ve starožitnictví jsem jako doma
Energická Milada se po stavebních úpravách zaměřila na zařízení bytu. Už nechtěla nic moderního a strohého, jak se to líbilo bývalému partnerovi. Toužila po starých kouscích, po pěkném solidním nábytku, který by jí připomínal dětství a milovanou prababičku, jejíž zažloutlou fotografii si jako malá často prohlížela. „Začala jsem obcházet všechny různé bazary a starožitnictví. Prošmejdila jsem i blešáky a různé dražby. Shánění nábytku a doplňků se stalo mojí novou vášní i koníčkem. Zapomněla jsem vám říct, že bydlím v takovém starém domě na Praze 1 a tam prostě starožitné věci patří…,“ vysvětluje Milada a upřesňuje: „Ty věci nemusí být drahé, pokud si je člověk umí opravit. A taky, nemusí jich být moc.
Už jsem v podstatě zařízená a dokupuji jen nějaký porcelán a obrázky.“ Milada se rozpovídá o všech přírůstcích ve své sbírce starožitností a pak se konečně dostane k okamžiku, kdy se v jejím životě leccos zásadního změnilo... „Všechno začalo, když jsem koupila takovou starou komodu z ořešáku. Uvnitř bylo několik šuplíčků, z nichž jeden nešel otevřít. Doma jsem ho dost nešikovně vypáčila a našla starou dřevěnou krabičku, která obsahovala dopis a fotografii. Jednalo se o zamilovaný dopis, který psal nějaký muž svojí milé. Byl psaný německy, švabachem, a musela jsem si ho nechat přeložit v jednom antikvariátu. Všechno to bylo hrozně romantické!“ Milada si nechala dopis zarámovat i s fotografií a takto vzniklý obrázek pověsila na zeď. Pod nezvyklý obrázek postavila na komodu vázičku s růžemi.
Cítila jsem kouř a pohled v zádech
„A hned ráno se začaly dít věci!“ líčí Milada neuvěřitelný začátek svých starostí „V pokoji, kde byl obrázek, začal být cítit tabák. Myslela jsem, že táhne od sousedů nebo zvenku, ale ne, byl jen u mě. Potom jsem začala mít takový divný pocit, že mě někdo pozoruje. Znáte to, cítíte něčí pohled v zádech, ale nikdo tam není… A jako vrchol se nakonec začaly z toho pokoje ozývat duté kroky…“ Po pokoji mi pochodoval duch Milada přesvědčovala sama sebe, že si všechno jenom namlouvá, ale opak byl pravdou. Jednou, když se vracela v podvečer z práce, se jí sousedka zeptala, proč v noci tak dupe. „Prý, že asi trpím nespavostí, když pořád přecházím sem a tam po pokoji…
Zůstala jsem na ni koukat s pusou dokořán. Poprvé jsem si uvědomila, že zvuky a pachy jsou skutečné!“ Milada se všemu rozhodla přijít na kloub a ustlala si v pokoji, kde zřejmě strašilo. Nemusela čekat dlouho. Okolo třetí hodiny ranní se ozvalo dupání a ucítila povědomý kouř. „Procitla jsem a uviděla postavu mladého muže. Byl oblečený v nějaké staré uniformě a choval se dost nazlobeně. Pochodoval sem a tam, do všeho kopal a něco si mrmlal. Snažila jsem se na něho promluvit, ale strašně jsem se bála. A taky jsem si říkala, že je to všechno sen, že to prostě není možné!“ Milada se ráno probudila celá zkřehlá a rozlámaná. Myslela si, že se jí všechno zdálo, ale prasklé sklo na obrázku a povalená vázička ji přesvědčily o opaku.
„Pustila jsem se do pátrání. Chtěla jsem zjistit, co je ten rozzlobený chlápek zač a jak ho uklidnit! V ložnici jsem se začala zamykat, i když jsem samozřejmě tušila, že mi to není vůbec nic platné…“ Milada podle podpisu v dopise a vybledlé adresy na obálce začala pátrat po pisateli. Navštívila archiv, matriku a nakonec se po mnoha neúspěšných pokusech obrátila na specializovanou firmu, která se zabývá sestavováním rodokmenů.
S duchem jsem uzavřela příměří
„Trochu je můj nezvyklý požadavek zaskočil, ale přislíbili pomoc. Nakonec jsem se pravdy dočkala. Ten mužský, co mi každou noc pochodoval po pokoji, je odmítnutý nápadník mojí prababičky. Vdala se za jiného a on se dal z trucu k vojsku a padl ve válce. Náhoda, že jsem si vlastně koupila svoji vlastní komodu, je neuvěřitelná. Ale od toho náhody jsou, ne? Jenže, co já s tím?“ Milada pročetla mnoho knih o nadpřirozenu, ale odpovědi, jak se zbavit nepohodlného ducha, se nedopátrala. Nakonec našla vlastní řešení. Napsala dopis, kde vysvětluje, co se stalo a že ona za nic nemůže… Vše si nechala přeložit do němčiny! „Do té staré, samozřejmě, aby tomu dopisu rozuměl… Koupila jsem krabici doutníků a dopis položila vedle. Doufala jsem, že naštvaný duch si to přečte a zmizí…“ Miladě se plán vyvedl tak na půl… Duch přestal dupat a shazovat věci. V Miladině bytě ale zůstal. Občas cítí slabou vůni doutníků, občas jen odsunutí židle od stolu… „Prostě se mnou bydlí. Už tolik nevyvádí ani se nevzteká. Ale je tam. Vím to! Alespoň nejsem tak sama…,“ krčí rameny Milada.
