Asexuálové jsou lidé, kterým sex absolutně nic neříká. Nepociťují sexuální touhu a při sexu neprožívají slast. Sex jim připadá nudný, namáhavý, zbytečný. Žádný z těchto pocitů není póza ani přechodný stav... Veronika měla přítele, má za sebou sexuální zkušenost. Reakcím některých lidí na pojem asexualita, že „to jednou přejde“, se usmívá: „Je velký rozdíl, když někdo měsíc nespí s partnerem. To je přechodný stav. Ale mně přijde sex trapný a nepochopitelný. P
rožívala jsem přitom pocity jako: Co to děláme a proč? A jsem si naprosto jistá tím, že tenhle postoj se u mne nezmění,“ vysvětluje Veronika. Kdybych ji osobně nepoznala a nepovídala si s ní, nejspíš bych si myslela, že asexualita je pro lidi, kterých se týká, handicap. Že ubírá na kvalitě života, že jsou o něco ochuzeni a že se to na nich musí nějak projevovat. Veronika nesouhlasí: „Jako že bych byla zatrpklá? Frustrovaná? Ne, to tedy nejsem! Sex mi k plnohodnotnému životu opravdu nechybí.“ Nemám důvod jí nevěřit, kromě toho, že je evidentně v pohodě a spokojená sama se sebou, tak působí zdravě sebevědomě.
Štěstí bez sexu
Asexualita jako jev byla pojmenována poměrně nedávno, až na počátku tohoto tisíciletí. U nás se touhle problematikou jako první začal podrobněji zabývat psycholog Lukáš Sedláček a na základě dlouholetých výzkumů je schopen jako jediný u nás zmapovat a popsat asexuální menšinu. Asexuálové mají podle Lukáše Sedláčka ve svém vztahu k sexu jasno. Je to pro ně cosi, co je naprosto míjí: „Jeden kluk srovnával pocity při orgasmu, jako když se jde vyčurat. Zkrátka úleva, ale nic, co by stálo za opakování.“
Asexuálové se jako nemocní ani necítí. Nevadí jim to. Což je právě odlišuje od lidí se sexuálními poruchami. Ty totiž jejich stav trápí a chtějí ho změnit. Asexuálové jsou naopak šťastni zcela bez sexu. Slast jim přinášejí jiné věci. „Jedna šestadvacetiletá žena mi říkala, že slastné prožitky pociťuje při sprchování horkou vodou. Jiná vnímala vrcholné prožitky při jízdě na snowboardu, prý nesrovnatelné s upoceným sexem. Myšlenky asexuálů na sex se odrážejí v obrovské škále pocitů, od odporu až po naprostou lhostejnost,“ popisuje Lukáš Sedláček.
Jsem asi divná...
Že je Veronika v něčem jiná než její vrstevnice, jí došlo před pár lety. Kamarádky navazovaly sexuální vztahy, povídaly si o tom, bavilo je to. „Připadala jsem si prostě divně. Všichni ‚to‘ dělají, probírají a vy nic! Občas jsem se cítila, jako bych byla jediná na celém světě. Nic příjemného... Pak jsem asi před třemi lety četla na internetu článek o asexualitě a najednou mi to došlo: Tohle je ono! Když jsem se pak zaregistrovala na internetovém serveru pro ‚asíky‘, bylo to pro mě strašně úlevné. Uvědomila jsem si, že nejsem sama,“ vzpomíná.
Pro asexuály je internet zásadní komunikační prostředek, na ulici se na první pohled nepoznají, žádné kluby pro asexuály (např. jako pro homosexuály) neexistují. Proto se sdružují a kontaktují na speciálních serverech, probírají život, poskytují si podporu i rady, občas organizují srazy. „Pokud má někdo mindrák kvůli své asexualitě, stoprocentně se ho zbaví, když se zaregistruje na serveru a může o tom komunikovat s jinými, kteří jsou na tom stejně,“ vysvětluje Veronika.
Diskuse na serverech se prý také dost často točí kolem jednoho zásadního tématu, a to že by asexuálové velmi uvítali, kdyby byla asexualita uznána jako sexuální orientace. „Naše kultura je tak sexualizovaná, že v podstatě není možné sexuální identitu nemít... Asexuálové jsou okolnostmi a společenskými tlaky přímo tlačeni k tomu, aby se měli pod co schovat, aby nebyli za ‚ty divné‘, ale aby bylo nahlas řečeno, co jsou zač. Jsou na tom vlastně podobně jako kdysi homosexuálové... Také se jim velmi ulevilo, když byla homosexualita uznána jako orientace a přestali být pro lidi ‚úchyláky‘ nebo nemocnými,“ vysvětluje Lukáš Sedláček.
Hlavně aby byl ‚asík‘!
Někteří asexuální lidé netouží po trvalém partnerském vztahu, žijí singles (podle Lukáše Sedláčka je jich méně) a pak jsou takoví, kteří by rádi chtěli žít v nějakém partnerském vztahu, ale bez sexuality. Nalezení partnera je podle Lukáše pro asexuály velmi složité (možnosti seznámení jsou dost omezené) a je to jedna z největších komplikací, kterou jim asexualita v životě připravuje. To potvrzuje i Veronika: „Jedinou možností na seznámení je internet, ale výběr je omezený, na serveru se sdružují lidé z Čech i ze Slovenska, když vybíráte podle věku, místa bydliště a dalších věcí, zúží se výběr ještě více,“ říká Veronika.
Zatím prý přítele akutně neshání, biologické hodiny jí ‚netikají‘ (dítě do budoucna nevylučuje, asexuální prý a priori neznamená nemít děti), její kamarádi a kamarádky jsou také ještě většinou svobodní, ale dovede si představit, že za pár let pro ni bude partnerský vztah aktuální záležitostí... „Ale nikdy nebudu chtít partnera za každou cenu, abych třeba musela slevit ze svých nároků. To budu radši sama. A jaký by měl být? Chytrý, hodný, milý, se smyslem pro humor, abychom si rozuměli a hlavně aby byl ‚asík‘!“
A proč chce jako asexuálka vůbec partnera? „Proč normální lidi chtějí partnera? No přece proto, že nechtějí být sami...“ říká. Soužití dvou asexuálů podle ní dává smysl: Láska prý může být stejně intenzivní a intimní jako u sexuálně založených lidí, ovšem bez přítomnosti sexuální touhy. Navíc asexuálové mají jistotu, že se nebudou omezovat, obtěžovat, že si vyhoví a budou rozumět svým potřebám. Oproti tomu pokoušet se o vztah s heterosexuálem je prý předem ztracené: „To by nebyla spokojená ani jedna strana. Kdybych se přinutila k sexu třeba jednou za měsíc, tak pro mě by to bylo moc a pro něj zase málo. Jak dlouho by to vydrželo?“ vysvětluje Veronika.
Žádné šedivé myšky...
Když si všimnu, jak po Veronice pokukuje číšník v kavárně, kde si povídáme, napadá mě, jak řeší situace, kdy se do ní zamiluje ‚normální‘ kluk. „Když usoudím, že si zaslouží vysvětlení, mluvím s ním na rovinu. Řeknu, že jsem asexuální. Pár takových situací už bylo a většinou to kluci vzali jako fakt. Nevím, co si mysleli ve skutečnosti... Jenom jeden mi řekl, že si vymýšlím a že mě to přejde, až se doopravdy zamiluju,“ vypráví Veronika. Jinak se ale se svou asexualitou nesvěřuje. Její rodina ani kamarádky o tom nemají ani ponětí, těch zasvěcených je jenom pár, kteří se Veroniky stále dokola vyptávali, proč je sama... Lukáš Sedláček dodává, že tlak rodiny i blízkého okolí a všetečné otázky na téma partner a dítě jsou pro asexuály někdy pořádný stres.
„Asexualita je více nápadná u mužů, je to u nich provokativnější, nedůvěryhodné, zatímco pro ženy je jednodušší ji skrývat. Třeba asexuálka může s klidem odmítnout flirtujícího muže, aniž by byla nápadná. Ale pro asexuála je mnohem těžší odmítnout ženu, která mu dává najevo své sympatie, tak aby ji neurazil,“ vysvětluje Lukáš. Asexuálové prý rozhodně nepatří k nenápadným a nepohledným ‚šedým myškám‘. Bývají atraktivní, na první pohled jim nechybí přitažlivost a sex-appeal. „Takže často dochází k paradoxům, že třeba asexuálky bývají ve společnosti středem zájmu mužů, které ale z pochopitelných důvodů odmítají, a čím jsou nedostupnější, tím více stoupá jejich cena na pomyslném seznamovacím trhu,“ směje se Lukáš Sedláček.
