Otevřela jsem počítač, že začnu psát tento článek, když si vedle mě v kavárně sedly dvě obrovské americké ženy a načaly diskusi o tom, že jsou tlusté. A že by s tím měly něco dělat, ideálně než jim to naplno sdělí jejich manželé, kteří to samozřejmě vědí, jen zatím mlčí, případně, říká jedna, si její muž občas dokonce pochvaluje, že má doma pořádnou ženskou.
Co si ve skutečnosti opravdu myslí, je zřejmé všem zúčastněným. Jenomže, když si přečtete pár příruček moderní psychologie, pusa na zámek nebo tohle, čemu ve starém Římě říkali zbožná lež, jsou v nich zmiňované jako o nic méně důležité než sex. Když to zjednoduším, podle mnohých je ve vztahu v podstatě dovoleno lhát o všem, co druhého potěší. Pak se ale zase jinde dočtete, že teorie milosrdných lží je hloupost, a má-li partnerský vztah v dnešním světě plném klamu přežít, pravda a upřímnost je jediná možná cesta.
Nedávno jsem se ptala skupiny svých přátel, co by pro ně byl jednoznačný důvod k rozchodu. Lež, shodli se všichni. Jenže jaká? Ta o podvádění, když to pak praskne? Nebo i ta o tom, že nová barva na vlasy je skvělá, když všichni kolem vidí, že není? Lež máme v hlavě automaticky zapsanou jako něco nedůstojného, hrozného, ubližujícího. Zapomínáme přitom, že pravda není černobílá a je to kolikrát ‚pouze‘ názor. Náš názor. Naše osobní přesvědčení, ke kterému dospíváme na základě vlastních zkušeností, abychom ho posléze někomu sdělili.
Chci tím říct, že každý má zkrátka pravdu jinou. A každý pravdu také jinak přijímá. No schválně, chtěla byste, aby vám manžel na rovinu řekl, že vám to nesluší, nebo aby vám milosrdně lhal? Odpovězte si a teprve pak čtěte dále. Váš názor je totiž, o co tady jde především.
Vědět všechno, nebo nic?
Psycholožka Katarína Filasová z Centra zvyšování psychické odolnosti tvrdí, že jestli nám ve vztazích něco opakovaně láme vaz, pak jsou to právě různé manuály a postřehy radící, jak se máme nebo nemáme chovat. Ne, že by snad informace v nich uvedené nebyly přínosné, jenom jsou až příliš generalizující na to, aby se daly napasovat na každý partnerský vztah.
„Já osobně nejsem zastánkyní ani milosrdných lží, ani stoprocentní upřímnosti. Pak se totiž jednoduše dobereme k tomu, že existuje nějaké univerzální ‚správně‘, jak se situace mají řešit. Nic takového ale není. Podle mě je vždy třeba zohlednit, jaký bude důsledek, když se rozhodnu nějak, a jaký, když se rozhodnu jinak,“ říká. Ve své praxi má momentálně klienty, kteří jsou ideálním příkladem, takže si je pojďme probrat. První je manželská dvojice, která má jasně daná pravidla, co má druhý dělat, kdyby si byli nevěrní. Jasně si řekli, že případnou nevěru nebudou tahat domů, nebudou o ní mluvit. Dohodli se a fungují tak, že nepátrají, nezjišťují a nechtějí vědět.
Žádné informace se k nim tedy nedostávají, ale pochopitelně jim v hlavách vrtají otázky a pochybnosti. Druhá klientka Kataríny Filasové si chce být naopak stoprocentně jistá, že ji partner nepodvádí, a tak ho neustále kontroluje. „Chce, aby se jí pravidelně ozýval, hlásil, kde je a co dělá. Tím pádem takhle žena sice ví, na čem je, ale jestli tento vztah přežije, to si netroufám odhadnout,“ říká psycholožka a dodává, že většina lidí se nachází někde mezi těmito dvěma extrémy, přičemž jedni máme blíž k první dvojici, druzí zase k dotyčné slečně. Ale ať jsme na jakékoliv straně, podle Kataríny Filasové je nesmysl klást si otázku, co je správně a co ne. „Jediné, na čem záleží, je to, co a jak potřebujete vy a váš partner,“ říká psycholožka.
Boty zalžu, nevěru nikdy
Pravdomluvnost i lež patří mezi naučené formy chování, v nichž nejdůležitější roli hraje naše rodina. Když vyrůstáme v rodině, kde je pravdomluvnost normou, navíc normou odměňovanou, dopracujeme se k ní snáz než v prostředí, kde je normou lhát, jako když tiskne. Tím spíš, když lež přináší zisk.
Ačkoliv nikde není napsáno, že potomci fanaticky pravdomluvných rodičů se nemohou proměnit v největší lháře, z kořenů pochopitelně postupně klíčí i naše chování v dětství, pubertě a posléze v partnerském vztahu. A to nejen ve smyslu, jak pravdomluvně či lživě se chováme k druhým, ale také jak od nich jeden nebo druhý přístup dokážeme přijímat. Představte si, že se chystáte s kamarádkou na nákupy, když vám přítel osvětlí skutečnost: „Nechápu, co si chceš na tohle tělo koupit. Možná byste mohly jít radši plavat.“
Podobných poznámek kolem sebe slýchám celkem dost, ať už se jedná o přátelství nebo partnerství. Pravdomluvní dobráci přitom často říkají, že člověk, který je jejich nejlepší přítel nebo kterého milují, si přece zaslouží upřímnost, ať je jakkoliv tvrdá. Ne tak docela. Zatímco psycholožka Filasová chce od svého partnera slýchat pravdu a je připravená, že se dozví i věci, které se jí nelíbí, spousta žen i mužů raději prožije život v pozitivnu, ač dobře vědí (jako ty dvě ženy s litrovým latté), že je to celé hra a jeden velký klam.
Je jim v ní prostě dobře. Počkejte, nebo to není až taková lež? Se lží je totiž taky ten problém, že i když ji akceptujete jako součást vztahu, vlastně nikdy tak úplně nevíte, na čem jste. Partner vám může milosrdně lhát jen o tom, jak vám to sluší nebo jak jste štíhlá. Nebo tohle všechno dohromady plus taky o tom, že (NE)má někde ještě někoho jiného. Když totiž na věc přijde, přestože se na sebe usmíváte, nedá to člověku nezamyslet se nad otázkou: Když vím, že tohle je trochu jinak, než říká, co všechno ještě nesedí?
Past správného načasování
Je minimálně ještě jedna důležitá věc, nad kterou je potřeba se u pravdy a lži na chvíli zastavit. Nad každou situací je zároveň třeba přemýšlet individuálně, s přihlédnutím k tomu, za jakých podmínek se má pravda nebo lež odehrát a v jakém čase. Katarína Filasová dává vlastní osobní příklad: „Když jsem měla dva týdny před státnicemi, můj tehdejší přítel se rozhodl, že se se mnou chce rozejít. A byť upřímnost oceňuji a jsem na ni připravená, byla jsem mu vděčná, že ty dva týdny počkal a řekl mi to až po zkouškách.
Ono totiž jedna věc je být upřímný a druhá nebrat ohled na to, co slova udělají se mnou, ale také s tím, komu je sděluji,“ vypráví. Co tím chceme říct, že vztah nezabije ani přehnaná pravdomluvnost a dokonce ani lež. Vztah posíláte ke dnu, když se chováte, jak vám poradili druzí. Chybí vám totiž to nejpodstatnější: vlastní selský rozum. A to neplatí jen pro partnerský vztah, ale taky pro přátelství. To nemá nic společného s názorem, že chlapovi musíte říkat tohle, ženě tohle a hlavně proboha nesmíte mluvit o tomhle... Když se totiž takhle budete chovat, pak vlastně lžete – nejste to totiž vy.
Jak se odnaučit lhát?
¦ Cenzurujte. Lžete všude za všech okolností? Pokuste se začít nahrazovat lži cenzurou. Koho vždycky chválíte, tomu to dneska vůbec nesluší? Pak – mlčte.
¦ Změňte prostředí. Pohybujte se více v prostředí, kde lež není normou a kde si můžete dovolit být víc sami sebou.
¦ Myslete na své okolí. Nečiňte druhým to, co nechcete, aby oni činili vám. Znáte přece tu lidovou moudrost, že jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá, že?
¦ Dejte okolí najevo, že dokážete unést i nepříjemnou pravdu. Uvidíte, že vaše okolí se přestane zdráhat a začne říkat, co si skutečně myslí.
¦ Když kritizujete, neříkejte: „Ty jsi takový a takový...“ Zkuste raději popsat své pocity ve smyslu: „Když uděláš to a to, tak já se cítím tak a tak...“
