Moje babička Jarmilka, přestože nebyla žádná psychoterapeutka, ale prodavačka vlny, měla dobrou intuici. Selský rozum, ženský cit, plus zkušenosti ze třech manželství. Zatímco všichni mému staršímu bratrovi zakazovali brečet, když se mu něco stalo, protože to není mužné, ona říkala. „Blbost. Slz se neboj. Jen se s nimi schovej do pokoje, zavři se na klíč a breč. Se slzami vypustíš ďáblíky z těla a zítra tě nebudou otravovat…“ Dnes by ji za to leckterý osvícenější psychoterapeut nebo psycholog pochválil…
Opravdu, ještě donedávna bylo téměř jasným výchovným pravidlem, že kluci opravdu nepláčou. Emocionálnější bytosti jsou přece ženy! Holky mohou fňukat, brečet, hroutit se, když vztahy nevycházejí podle jejich představ, a hodiny a hodiny s kamarádkou sedět a stále dokola probírat, proč a nač se jim to či ono děje… Archetypy. Jistě. Jenže když se pak podíváte kolem sebe pozorněji a odhlédnete od abstraktních a zajetých představ, uvidíte něco úplně jiného. Že svět není černobílý. A ten dnešní už vůbec ne.
Časy se mění
Naše dlouholetá známá a spolupracovnice Magdalena má muže. Už pět let. Tim. Je to Američan. Doma v Houstonu se od dětství intenzivně věnoval americkému fotbalu, dnes ho hraje a trénuje tady v Česku. Chlap. Metr devadesát osm, hodně přes sto kilo. Ramena jako Arnold zamlada. Na hřišti řve na své svěřence, při hře do toho tvrdě šlape. Jenže tohoto skoro dvoumetrového, mohutně osvaleného tvora jsem viděla plakat. Štkal jako malé dítě. Byl stočený do klubíčka na gauči a mezi vzlyky vyčítal Magdaleně, že ho vůbec nemiluje. Že se mu nevěnuje a že když už mají trošku času pro sebe, tráví ho s jejich dvěma dětmi. Ano, i tento argument pronesl. Soutěživost má Tim asi v krvi – vyber si, kdo s koho, kdo má zlatou, děti, nebo já? Celá scéna nápadně připomínala to, co za normálních okolností provozují ženy. Chápala jsem Magdalenu, když mi pak smutně říkala: „Už chápeš, proč je pro mě poslední dobou těžký s ním spát, viď? Chci souložit s chlapem, ne s ufňukaným dítětem…“
Tim však není žádnou výjimkou. Muži se nám hroutí. Tu mi řekne nějaká maminka tří dětí ve školce: „Manžel dnes zase nešel do práce. Má už týden depresi. Fňuká pořád cosi o nesmyslnosti bytí a nic s ním není. Dovolenou u moře jsme tedy odpískali…“ Nebo jiná blízká žena: „Muž mi včera, představ si, řekl, že jestli ho opustím, tak si něco udělá. Dvouhodinový hysterák…“ Další muži berou antidepresiva a chodí se vypovídat k psychologovi. Jeden z terapeutů, který se specializuje na mužskou psychiku, mi prozradil, že přibývá mužů, kteří mluví ochotně a sami – to znamená, že se hned v ordinaci otevřou. Někdy jsou prý ty jejich litanie nekonečné...
Přepólování?
Trendy se mění. Mužské emoce jako by byly více legalizovány. Možná to nešlo jinak. Když se něco dlouho potlačuje, přijde den, kdy to praskne. Zajímavá je úvaha britského gender psychologa a terapeuta Arnaulda Smithe: „Polarity se neustále dorovnávají. Když ženy všeobecně ‚mužní‘ a realizují se spíš mužským způsobem, což se dnes běžně děje – mnoho žen přebírá kormidla velkých firem, jsou top manažerkami, s krizí pracovního trhu navíc neustále přibývá v USA i Evropě rodin, kde funguje model, že žena chodí do práce, živí rodinu, zatímco muž je v domácnosti, pak je v rámci zachování energetických polarit zřejmé, že muži ‚ženští‘. Když se tato výměna polarit dostane do extrémů, ženy jsou přílišné tvrďačky, a muži se zase neustále hroutí. Což samozřejmě opět není zdravý stav…“
Muži jsou dnes čím dál častěji vyzýváni, aby se hlásili ke svým emocím a naučili se s nimi zacházet. Důležité však je vyhnout se extrémům. Nepřehnat to. Zůstat mužem. A jedna věc k zamyšlení: Když budete vy sama příliš emočně tvrdá a budete se projevovat a myslet jako muž, možná vám bude podle zákonů rovnováhy osud do cesty přihrávat častěji muže plačky.
Jak tedy?
Když se podíváte na čínskou černobílou monádu, najdete v ní všechno. Černá, bílá. V černé je obsažena i troška bílá, v bílé zase troška černá. Celek tvoří harmonii, byť je monáda v neustálem pohybu, v neustálé přeměně. Když černá přejde do extrému, promění se v bílou. Když je noc o půlnoci na svém vrcholu, přijde moment, kdy už nemůže být černější, a pomalu se začíná umenšovat směrem ke svítání…
Stejně tak bychom mohli najít paralelu mezi mužstvím a ženstvím. V každém muži je ženská složka, v každé ženě mužská. Jako bílé tečky v monádě… Aby byla v psychice rovnováha, neměla by jedna strana výrazně převládat nad druhou. Když je muž jenom „plačka“, vychyluje ho to z duševní pohody. Když je žena jenom emočně chladná, vychyluje ji to též. Když muž je jenom archetypální tvrďák a odmítá prožívat své emoce, stydí se za ně a považuje je za zženštilé, jakoby nebyl celý. Stejně tak jako žena, která se neustále jenom utápí v emocích a nedokáže v sobě objevit a žít i mužskou složku, vzít tu a tam věci rozumně, logicky, pragmaticky, dát jim jasný řád, jako to je přirozené mužům.
Psycholog a terapeut MUDr. Pavel Špatenka polarity pohlaví popisuje: „Pochopit podstatu lidské duše, potažmo princip vztahování, nelze bez vymezení dvou základních principů. Mužský princip, logos, je spojen s duchem. Duch v sobě však obsahuje nejen intelekt, ale i citlivost. Duch je principem, jenž v sobě nese životní směrování, míří k nadosobním výškám a usiluje o světlé zítřky. Teprve prožitými zkušenostmi se proměňuje v moudrý rozum, který nelze zaměňovat s prázdným rozumováním, jaké umí jen necitlivý intelekt. Jeho opozicí je však ženství, éros. Temnota, tíha, zemitost, emocionalita a pudovost ústící v samotné tělesnosti. Tak jako mužskému principu náleží směrování, tak ženskému principu náleží vztahování se. Udržování těchto základních duševních předpokladů ve vzájemné rovnováze je známkou vysoké duševní kultury. Často však u lidí v dnešní době o rovnováze nemůže být řeč…“
Zase ta babička…
My ženy máme tendenci cítit. Muži myslet. Umět zacházet bychom ale měli s obojím – přičemž to samozřejmě neznamená, že bychom se měli od základu měnit! To by byl opačný extrém. Žena je ženou, muž mužem. Nicméně pro duševní zdraví je dobré o našich opačných nábojích vědět a naučit se je vidět. A také s nimi prakticky zacházet. Když máme štěstí, může nám v tom pomoci právě vztah, partner. Muž se může naučit elegantně zacházet s emocemi přes ženu, žena s řádem a rozumem zase přes muže. Pak muž nemusí být jenom „plačka“, což zákonitě vede k tomu, že jím žena bude pohrdat, ale může být mužem, který ví, jaké je to plakat. Ale protože je pořád muž, archetypy stále fungují, může si svůj pláč jít vyřešit někam do ústraní. Tím své emoce nepotlačí, ale zároveň jimi neotravuje všechny kolem sebe. Stejně tak žena – když se ve svých emocích začně příliš utápět, neměla by se bát „vzmužit se“ a podívat se na věc s odstupem, rozumně a pragmaticky.
