Ta a ta se nechala vyfotografovat pro ten a ten časopis nahá. Té a té vypadlo na módní přehlídce ňadro. Šok! Na večírku po udílení cen došlo i na striptýz a pánové co do odvážnosti skoro zahanbili dámy. Ten a ten se odhaluje v choulostivých scénách ve filmu. Prodala své tělo za půl milionu... Nahota je všude. Bulvár sice stále láká svým obligátním (a poměrně dost otřepaným) „šok!“, ale odhalené, natož poloodhalené divy na titulcích časopisů ve skutečnosti šokují jen málokoho. Zvědaví pubescenti už nemusí fotografie nahých těl složitě hledat v tajných archivech svých otců zahrabaných do nejčernějších koutů jejich skříní, aby je pak spiklenecky ukázali kamarádům během školní přestávky. Vidí je v časopisech, na reklamních plakátech, ve filmech (i v těch pro děti), v knihách a samozřejmě na internetu. Vztah k nahotě však přesto mají mnozí z nás ambivalentní. Nahotu mediální vnímají mnohem lépe než nahotu vlastní.
V jiné době, na jiném místě
Psychologové upozorňují, že s vlastní nahotou si mnozí z nás neumějí poradit a nevědí, jak se k ní mají postavit. Nikdo nepochybuje, že nahota jako taková je přirozená. Nazí jsme se narodili, a kdybychom žili v jiné době nebo na jiném místě, zahalovali bychom se jenom v chladných obdobích a jinak bychom vůbec neřešili, že se mezi ostatními pohybujeme nazí. Avšak my žijeme v této době a na tomto místě, a tudíž nahotu zákonitě posuzujeme jinak, než jak ji vnímá kupříkladu přírodním způsobem žijící kmen okolo rovníku. Po staletí nás společnost učí, že ukazovat se nahý je nemorální, neslušné a dokonce sprosté. Ve viktoriánské Anglii bylo nemyslitelné, aby žena ukázala na veřejnosti kotníky, a v pruderním devatenáctém století se vyrábělo dokonce dámské prádlo s otvorem v rozkroku, aby se žena nemusela během intimního styku s manželem svlékat. Takové ponížení, aby ji viděl nahou, by slušná žena z dobré rodiny nesnesla.
Dnes kotníky ukazujeme, ukazujeme mnohem víc, ovšem když se máme před partnerem nebo partnerkou svléknout, zacloumají námi leckdy pořádné pochybnosti. Řešíme, jestli jsme dost hezcí, přitažliví, sexy, jestli nejsme moc tlustí nebo moc hubení, jestli máme dostatečné tvary, jak se tomu druhému líbíme, co si o nás asi myslí, když si nás prohlíží, a to všechno dohromady může vyvolávat nejistotu, někdy rozpaky, stud nebo dokonce tak velký ostych, že se svléknout nedokážeme a vyžadujeme milování zásadně alespoň částečně oblečení a zásadně ve tmě. Žádná rozsvícená lampička, žádné svíčky. Pokud nás partner na četná naléhání přece jenom přemluví a my více či méně ustoupíme z našich požadavků skrývajících náš ostych, můžeme se pak cítit natolik špatně, že se ani při troše dobré vůle nedokážeme soustředit pouze na své vlastní tělo a svou vlastní nahotu, a nikoli na akt samotný. Předstíráme vášeň, zaujetí, ale ve skutečnosti zatahujeme břicho, po očku pozorujeme nohy, boky a další části těla, s nimiž nejsme zcela spokojení, a přejeme si, aby už to bylo za námi a mohli jsme se rychle přikrýt peřinou. Uděláme všechno pro to, aby si partner přišel na své, nezáleží nám na uspokojení sebe samé, celou tu šaškárnu jen ženeme k očekávanému konci. Ke tmě. K možnosti se schovat.
Rafinované triky
Devětadvacetiletá Petra je mladá žena s postavou, která v oblečení působí štíhlá a přitažlivá. Petra to ví, avšak nahá si připadá ošklivá a je přesvědčená, že se nemůže nikomu líbit. S nahotou v intimních chvílích má problém dlouho a pokouší se ho řešit tím, že kupuje rafinované spodní prádlo, které jí pomáhá stud alespoň částečně překonat. „Když mám sexy prádlo, průsvitnou košilku a podvazky, můžu se tvářit, že se mi milování líbí právě takhle, a nikdo mě nenutí, abych se úplně svlékla. Já si připadám alespoň částečně oblečená a to mi pomáhá nechuť k vlastní nahotě překonat. Mám ráda svého partnera, ráda se s ním miluji, důvěřuji mu, ale nepřipadám si prostě nahá dost hezká. Navíc si odhalená připadám velmi zranitelná a to je mi nepříjemné. U nás doma se nahota vždycky považovala za něco, co je velice intimní a soukromé a co by neměl člověk ukazovat, protože to není slušné. Racionálně si vůbec nemyslím, že když se svléknu při milování, budu neslušná, ale nejspíš to ve mně zanechalo nějaké stopy. Nevadí mi výstřihy, minisukně, v létě u vody běžně chodím v plavkách, ale svléknout se před partnerem nebo i ve sprchách veřejného bazénu mi dělá poměrně velký problém. Také když se porovnám se ženami z časopisů, vidím, že se jim nemůžu rovnat, a mám strach, aby mě partner právě kvůli tomu nehodnotil negativně.“
Neslušná záležitost
Petra se dotkla hned dvou problémů. V rodině, ve které vyrostla, se nahota považovala za něco neslušného, a přestože jako dospělá nahotu za neslušnou nepokládá, stydí se a navíc má tendenci srovnávat se s dokonalými těly modelek z časopisů. Vztah rodičů k nahotě má na dítě a jeho vnímání vlastního těla skutečně výrazný vliv, který se projevuje i – nebo především – v dospělosti. Malé dítě totiž dlouho nevnímá nahotu jako špatnou, a už vůbec ne jako sprostou. V těchto kategoriích se nepohybuje. Nahota je pro něj přirozená. Pokud ho však rodiče odhánějí se slovy „běž pryč, nevidíš, že se převlékám?“, jeho postoj se začne rychle měnit. Nahota přestává být „normální“, zato ho začne více zajímat. Když rodiče přistihnou dítě, jak si prohlíží obrázky nahých lidí, a potrestají ho, utvrdí ho v tom, že nahota je skutečně něco špatného, neslušného a sprostého. Dítě nahota lákat nepřestane, jakmile získala příchuť něčeho zakázaného, stává se pro něj objektem hodným k prozkoumání, ovšem v dospělosti mu tento postoj přinese spoustu problémů.
Francouzská psycholožka Sophie Cadalen říká: „Když člověk od dětství žije s tím, že nahota není tak docela v pořádku, ba že je přímo neslušná, a lidé, kteří ji vystavují na odiv, si nezaslouží respekt, se bude v dospělosti cítit provinile, až se bude svlékat. Znám případy, kdy i nádherně stavěné ženy trpí při milování, pokud mají být svlečené, a to jenom proto, že se v dětství naučily dívat na nahotu jako na neslušnou věc. Dále trpí ženy, které si v dokonalém světě obrázkových časopisů připadají, co se vlastní nahoty týče, méněcenné, a muži, kteří mají komplex kvůli tvaru a velikosti svého přirození. Zatímco ženy mají tendenci se porovnávat s modelkami a herečkami, které vidí v časopisech nebo v kinech, muži se často porovnávají s herci účinkujícími v pornofilmech. Obojí je negativně ovlivňuje.“
Sophie Cadalen dodává, že rodiče by neměli před dětmi svou nahotu skrývat, neměli by se za ni stydět a rozhodně by neměli děti učit, že je na nahotě něco špatného. Děti by se naopak s nahotou měly setkávat odmalička, aby ji považovaly za naprosto přirozenou. „Jedinci vyrůstající v pruderním prostředí mívají často poruchy vnímání obrazu vlastního těla, což může vyústit až v úzkostný stud, anorexii, bulimii či sexuální poruchy. Pokud jediné nahé tělo, se kterým se setkají, je to, co je ukazováno v médiích, musí mít nutně o nahotě a o svém vlastním těle zkreslené představy. Následkem toho si pak připadají nehezcí, málo přitažliví a to má vliv na jejich psychický vývoj, partnerský vztah a vůbec na to, jak pojímají sami sebe.“ Také výsledky výzkumů mluví jasně: vystavení dětí nahotě nejen že pro ně není škodlivé, ale jeví se jako prospěšné. Děti, které jsou vychovávány s tím, že nahé tělo není hříšné ani nemorální, ale že nahota je přirozená, vyrůstají v dospělé lidi, kteří se cítí dobře ve vztahu ke svému tělu a ke své sexualitě.
Kult nahého těla
Nahota nebyla vždy rozporuplným pojmem, ale spolu s vývojem civilizace se začal měnit nejenom pohled na nahotu, ale také způsob jejího zobrazovaní. V knize Intimní historie Vlastimila Vodrušky se píše: „V dávné minulosti po celá tisíciletí platilo, že nahota je přirozená věc. Nikdo nepřipisoval pohledu na nahé tělo atributy necudnosti, vyzývavosti či nemravnosti. Oděvy ze zvířecích kožešin, které nosili lidé v pravěku, měly hlavní funkci chránit před nepříznivým počasím. Pokud se ovšem členové tlupy sešli u ohně, kožešiny odkládali. Je známo, že některé přírodní národy dokonce považují nahotu za základ své módy. Ke zkrášlení jim slouží pouze tetování, jednoduché šperky, stužky, pracná úprava vlasů, ale jinak své tělo nikterak nezahalují. Ba někdy i zdůrazňují jednotlivé části těla a především genitálie. Muži si navlékají na pyje nástavce, aby vypadaly delší, ženy si barvou malují hroty ňader či klín. Nejde o nic necudného, jak v dobách dřívějších s rozhořčením popisovali misionáři, kteří k těmto kmenům přicházeli šířit křesťanskou morálku a víru. Nahota měla svůj rituální význam, protože erotické schopnosti zajišťovaly plodnost a bývaly uctívány jako jedna z hlavních tvůrčích sil světa.“
Nejenom přírodní národy, ale i staří Řekové preferovali kult nahého těla. Na starořeckých olympiádách muži soutěžili zásadně nazí a nazí se koupali ve společných lázních. Psychologové zdůrazňují, že fenomén studu z nahoty není přirozeným jevem, ale jevem naučeným neboli sociálním, který se předává výchovou z generace na generaci. Antropologové zase upozorňují na skutečnost, že mezi některými přírodními kmeny to není nahota, co vzrušuje jedince opačného pohlaví, ale oblečení. Tam, kde lidé běžně chodí nazí, nahota erotické napětí nezpůsobuje. Když se členové těchto kmenů chystají k rituálům s erotickým podtextem, vždy se ozdobí, zahalí si některé části těla, nalíčí se a takto oblečení se pustí do namlouvacích tanců. Teprve pak to mezi nimi začne pořádně jiskřit. Pohled na nahotu výrazně změnil příchod křesťanství, které považovalo za hříšné všechno, co se týkalo těla a jeho rozkoší, a nahota s rozkošemi těla úzce souvisela a souvisí. Renesance se sice pokusila vrátit nahotě její přirozenost, nahá těla se začala objevovat na obrazech malířů, v čemž pak pokračovalo baroko a další umělecké směry, avšak vnímání nahoty bylo nadále ovlivněné hlásáním, že nahé tělo je hříšné a zobrazování nahoty nemorální.
Proměnlivost v čase
Vnímání vlastní nahoty je podle Sophie Cadalen proměnlivé v čase a také je závislé na tom, s kým svou nahotu sdílíme. Zatímco s jedním partnerem se bez studu svléknout nedokážeme, s jiným se svlékáme přirozeně a připadáme si hezcí a přitažliví. „Partneři by se měli naučit mít rádi tělo toho druhého se všemi jeho nedostatky. Když budete partnerovi předhazovat, že by měl zhubnout, nebo budete partnerce říkat, že větší prsa by byla lepší, nikdy se s vámi nedokáže uvolnit a vy tak přijdete o skutečnou intimitu.“ Chcete-li se lépe vyznat ve vnímání vlastní nahoty, udělejte si malý test a odpovězte na pár otázek. Líbí se vám nahá těla? Líbí se vám vlastní nahé tělo? Svléknete se před partnerem? Pokud ano, kdy? Kdykoli, nebo pouze za určitých podmínek a za určitého osvětlení. Jak se cítíte, když jste v přítomnosti partnera bez oblečení? Přitažlivě? Smyslně? Rozpačitě? Stydíte se? Jestli se stydíte, víte, proč vlastně? Je vám trapně a snažíte se zakrývat intimní partie rukama? Jak vnímáte nahotu ženskou a nahotu mužskou? Stejně, nebo zcela rozdílně? Důležité je, že o vlastní nahotě a pocitech z ní začnete vůbec přemýšlet. Nebojte se také o svých pocitech mluvit s partnerem. Když mu dokážete říct, že se před ním stydíte, uděláte velký krok dopředu. Zásadně se nesrovnávejte s modelkami z časopisů. Tak, jak je vidíte na fotkách, naprostá většina z nich nevypadá – jsou upravené, vyretušované, vylepšené. Ve skutečnosti vypadají jako vy. I nedokonalá nahá těla mohou být krásná, když se na ně tak naučíte dívat.
