Bod zlomu druhý:?Alkohol
Kateřina má děti dvě. Její muž měl vždycky sklon k pití, ale dalo se to nějak vydržet. Než měli děti, i ona si s ním ráda zašla večer do baru, bylo to fajn. Když se kluci celkem rychle po sobě narodili, pil už skoro denně. Pak už opravdu denně. Ona úplně přestala. mateřství jí otevřelo jiné dimenze, do kterých vysedávání v barech nepatřilo. Plakala, vyhrožovala a stejně jako Adéla se se svým mužem neustále rozcházela. A stejně jako Adéla ani ona ty rozchody vlastně nemyslela vážně. Neuměla si představit, že by děti neměly mít doma tátu. Ona sama vyrůstala v harmonické rodině. V bezpečí. Chtěla to samé pro kluky. Když jim bylo čtyři a pět, dohodli se, že on půjde na léčení. Po týdnu odtud utekl. Ani tehdy ho nedokázala opustit. Pořád doufala, že se změní, že splní to, co ve slabých chvilkách nasliboval. Racionálně stokrát věděla, že tenhle typický psychický model alkoholiků prostě nefunguje, ale stokrát mu chtěla věřit. I ona vyhledala terapeutku.
Pomalu ji naučila posvítit si na svůj strach. Strach, co bude, když ho opustí. Strach z vakua, kdy si člověk vůbec nedokáže budoucnost bez toho, s kým žije (možná spíš živoří), představit. Společně s ní si dokázala definovat, že se bojí, jak by sama svůj život zvládla – emočně, ekonomicky, prakticky… Bála se, že už ji nic lepšího nečeká. Bála se, že klukům rozchod psychicky ublíží. Ještě pár měsíců se nic nedělo. Hádali se, on chodil domů opilý. Bublina jejich šíleného soužití praskla ten večer, kdy přišel domů kolem jedenácté. Namol. Vzbudil kluky a vystrkal je z postýlek. Brečeli a dívali se na svého tátu, jak cosi blábolí, a přitom čůrá do kouta v obýváku. Tehdy jí to celé bytostně došlo. Ráno poté se doopravdy rozešli. Svůj život prakticky přeorganizovala. Alkoholismus jednoho z rodičů nebývá dobrá konstelace, a když v něčem takovém člověk zůstává, může sobě i dětem způsobit mnohem větší traumata, než když se od partnera-alkoholika separuje.
Bod zlomu třetí: Násilí
l tereza si vzala muže, kterého jí všichni záviděli. Nejdříve to byl její nadřízený, pak milenec a po roce manžel. Martin byl krásný, vždy upravený, silný a řádný muž. Působil tak. Jako stovky jiných sociopatů a manipulátorů, které na první, ale ani na druhý pohled nepoznáte. Byl pozorný, milý, uměl naslouchat, před lidmi Terezu zahrnoval krásnými slovy. Říkal jí věci, které chtěla slyšet. l narodilo se dítě. Tehdy se změnil. Zatímco na veřejnosti se usmíval, doma ji terorizoval. Ponižoval ji, psychicky týral, bil. Tolikrát chtěla odejít, ale neměla kam. Byla na něm ekonomicky zcela závislá. A?měla strach. Strach, že ji zabije, jak mnohokrát vyhrožoval. Strach, že jí vezme dítě. Jednou navečer ji po tisícíprvní seřval, že je nula, že je tlustá a smrdí. Plakala. Dal jí facku.
Najednou se otevřely dveře a mezi nimi stála rozespalá holčička, jejich dcera. Vyděšeně koukala, jak otec bije mámu. Rozběhla se a začala do něj bušit svými malými pěstičkami. Nakopla ho do holeně. Udělala to, co její matka nedokázala. Postavila se mu na odpor. A on? Zmlátil tu malou holku tak, že měla modřiny. V tu chvíli Tereza věděla, že je konec. Když ubližoval jí, vydržela to, ale když šlo o dítě, hranice byla překročena. Ten den cítila velký příliv energie a odvahy. Věděla, že bude o dítě bojovat, lstivě a ze všech sil, jako lvice o mládě. Nic mu neřekla, kontaktovala linku bezpečí i policii, půjčila si od mámy a kamarádky peníze na právníka. Když byla půda připravená, řekla mu, že i s dítětem odchází. Když se na ni po několika minutách nadávek v předsíni vrhl, byl velmi překvapený, když ho několik minut poté odvedla policie…
